V angažmá Městského divadla Brno je od roku 2000, vedle herectví se v poslední době věnuje převážně režii. Od roku 2020 je Stano Slovák i šéfem činohry v souboru. Narodil se v Nitře, ale jeho profesní i osobní život patří Brnu. Minulou sobotu oslavil pětačtyřicáté narozeniny. 

Pocházíte ze Slovenska – jak se seběhlo, že jste zůstal „doma“ v Brně?

Nikdy jsem dlouhodobě neplánoval, nemám to ani v povaze, ale vše souvisí s mým studiem na JAMU. V hektických devadesátých letech těsně po revoluci  jsem se chtěl věnovat žánru muzikálu a v Brně už v té době na JAMU existovalo studium syntetických žánrů. Zkusil jsem se přihlásit a vyšlo to. Ještě v prvním ročníku jsem byl sbalený už ve středu, abych mohl být v pátek v Bratislavě, a prošel jsem si obdobím, kdy jsem se hledal, ale už během druhého ročníku jsem potkal skvělé lidi, kteří mne velmi ovlivnili a inspirovali, takže jsem si Brno zamiloval a nedám na něj dopustit. Brno považuji za jedno z nejlepších měst k životu, to si možná málokdo uvědomuje. S divadlem jsme projeli takřka celou Evropu, takže mám možnost srovnání. Brno má obrovský potenciál a na žití jde o město snů.

Řekl byste, že štěstí na lidi trvá?

Věřím, že ano. Každé společenství má své plusy i minusy – jako v každé rodině, a naše divadlo je dlouho formováno jedním člověkem, ředitelem Stanislavem Mošou, což je velice dobře. Je to unikum, náš pan ředitel řediteluje už třicet let a divadlo postavil na základech, které mají stále svou hodnotu. Naplňujeme i smysl názvu divadla – jsme Městské divadlo – a jsme tady pro všechny. Nabízíme všechny divadelní žánry, a to v pestré paletě od Žítkovských bohyní až po Mamma Mia! Tento rozptyl je obrovský a pro umělce, kterým je tento druh univerzality blízký, a nedávají třeba přednost jednorázovým produkcím, je to naprosto báječné, protože jeden den si mohou zahrát Cyrana a druhý třeba My Fair Lady.

Dva roky jste i šéfem činohry v Městském divadle – jak velký vliv máte na výběr repertoáru?

Úplně jednoduše – scházíme se v hojnějším počtu jako dramaturgická rada velmi často, minimálně jednou do měsíce, a vedle provozních věcí průběžně připravujeme i plán premiérových titulů na dva tři roky dopředu. Samozřejmě ne všechny vyjdou, protože ani naše dvě scény nejsou nafukovací, míváme podle situace osm až deset premiér ročně. Poslední dvě sezony byly samozřejmě poněkud odlišné, s oblibou v legraci říkám, že jsem umělecký šéf covidového divadla covidového souboru. Jsem rád, že mne potkal i tento druh práce, ale teprve se uvidí, jak si povedu v regulérních časech – teď mne vlastně reálně čeká první sezona, kdy vše řeším s režiséry i dramaturgy, i když rozhodující slovo má vždy ten nejvyšší – náš pan ředitel nebo jinde třeba intendanti. Ovšem volnost v přinášení titulů a možná debata o nich je obrovská. Hodně si o novinkách povídáme a sdělujeme si, co jsme kde viděli…

Jak objevujete nové tituly pro činohru?

Zrovna teď je náš dramaturg Honza Šotkovský v Londýně, kam jezdí velmi pravidelně, stejně tak do dalších měst. Já jako režisér jsem svým způsobem v divadle uvázaný dvouměsíčním cyklem zkoušení, takže se moc do světa nedostanu, ale dobrý dramaturg má kromě účasti na zkoušení i čas na objevování. Musím říct, že všichni naši dramaturgové jsou vzdělaní lidé a mají přehled, co se v evropském divadelním světě děje, což je skvělé.

Co z taháků příští sezona nabídne?

Z covidového období nás čeká 10. září premiéra Mary Page Marlowové, kterou jsme odehráli zatím neveřejně. Jde o skvěle napsanou hru, líčící život hlavní hrdinky ve všech jejích životních etapách, s velkou příležitostí pro naše děvčata, která tam podávají výborné výkony. Jde o silné ženské téma. Představení rozhodně doporučuji a věřím, že jde o titul, který má velký potenciál najít si svého diváka. Z loňské sezony budeme také až nyní uvádět ještě Devět křížů. Petr Gazdík pak připravuje hru Ti druzí, která nemá nic společného se stejnojmenným filmem, ale jde o spiritistickou, pro někoho možná ezoterickou či duchařskou komedii o tom, co se děje v domě, který si zakoupil mladý pár, když ještě před ním v něm žili jiní lidé. Čeká nás také skvělá komedie Sám na dva šéfy, což je parafráze na Sluhu dvou pánů přepsaná Richardem Beanem, autorem Novomanželského apartmá, které jsme v minulosti také uváděli, do londýnských reálií přelomu padesátých a šedesátých let. Vše se odehrává v třeskutém tempu, navíc s bigbítovou kapelou na půdorysu commedie dell arte.

Daří se vám během sezony nějak dávkovat, kdy se ujmete režie a v čem si naopak zase zahrajete?

Realizační týmy musí vědět rok dva dopředu, co budou zkoušet, ale to by diváka asi nezajímalo. Já sám si nerozděluji, co chci a co nechci, vím, že mám před sebou nějaké režie, a pokud mne osloví jiný režisér s hereckou nabídkou, rozhodně neodmítnu. Zrovna nedávno se tak stalo v případě Cyrana z Bergeracu, kdy mi pan Moša nabídl roli kapitána Carbona de Castel-Jaloux, kterou hrál před lety Láry Kolář, s tím, že už jsem dozrál do věku, kdy bych ho mohl hrát. Mne jeviště obrovsky baví – i z tohoto úhlu pohledu. Rád na něj chodím i jako herec, protože je to očistné, a je také fajn si připomenout, jak se herci na scéně cítí. I to je pro režiséra důležité, přesto je nutné obě profese oddělovat. Rozhodně si však nemohu naplánovat, že budu dva měsíce režírovat a pak dva měsíce hrát. Pravidelně režíruji dva až tři tituly do sezony a nijak nerozlišuji, jestli jde o činohru nebo muzikál. Každý herec by měl umět zpívat, udělat salto a hrát na nějaký nástroj, šuplíčky považuji za přežitek.

Teď vás čeká role v představení Medicus…

Jde o španělský muzikál z Madridu podle známého bestselleru Ranhojič Noaha Gordona. Půjde o mimořádné představení, hudba nabídne něco mezi Bídníky a Oliverem!, budeme hrát s obrovským orchestrem a velkým obsazením ve velkolepé výpravné dekoraci, s níž se přeneseme do 11. století. Věřím, že divák bude ohromen, když se zvedne opona. Já budu hrát bradýře Crofta, což je ranhojič, nikoliv lékař, takže trhá zuby a napravuje klouby, a ujmu se hlavního hrdiny Roba Colea coby chlapce. Začnu ho vzdělávat ve svém „showbusinessu“, protože ve své době přijede Croft na jarmark a začne vykřikovat a předvádět své medicíny a bylinky. Zároveň však v Coleovi také probudí potřebu lidem pomáhat. Cole velmi brzy zjistí, že umí rozpoznat, kdy člověk umírá. I Croft ví, že existuje nemoc pravé strany, kdy se člověk neuzdraví. A malý Cole to pozná dotekem ruky. Proto se také chce dál vzdělávat a pídí se, kde by se dostal k nejnovějším medicínským poznatkům. Věřím, že právě po době covidové bude naše představení vnímáno i jako hold všem lékařům a dalším profesím, které se starají o druhé. Já se budu na jevišti objevovat v první třetině hry, kdy formuji malého Colea, než se on sám vydá na dalekou cestu. Premiéra se chystá na říjen.

Na co se těšíte do blížící se nové sezony jako režisér?

Jsem rád, že mne v nové sezoně čekají dva protipóly – vedle velké řachandy Sám na dva šéfy brilantně napsaná hra amerického dramatika Arthura Millera Pohled z mostu, což je vážné drama o osmi lidech. Chystáme také nový titul na Biskupský dvůr, ale to zatím nebudu prozrazovat.

Režíroval jste adaptace slavných filmových titulu – např. Donaha! nebo nedávno Světáky. Jak se inscenuje na divadle notoricky známá věc, aby přinesla i něco nového?

Divadlo má jiné výrazové prostředky než film, což je klíčové si uvědomit, ať už chcete pracovat na knižní nebo filmové adaptaci. S Donaha! to bylo ještě jednodušší v tom směru, že už jsme měli v rukou divadelní adaptaci filmu z pera Terrence McNallyho a Davida Yazbeka, kteří děj přenesli z Anglie do Ameriky a titulu dali podobu muzikálu. Ovšem myšlenka sociálního pnutí zůstává, každý z diváků se s problémy mužských hrdinů může identifikovat, stejně tak ženy tam mohou najít svůj předobraz. Světáci byli v tomto směru těžší, ale ač mám velkou úctu k filmovému průmyslu, i před filmy dávám přednost živému umění. Pro mne jde pořád o dva odlišné žánry. Přiznám se, že dávám přednost tomu, co vzniká před publikem, ať už jde o hudbu, koncert nebo divadlo. Film je samozřejmě kultovní, ale já jsem naštěstí k filmům a jejich opakovanému sledování nikdy netíhl. U Světáků jsme se dostali k originálním filmovým scénářům a už jejich čtení bylo fantastické. Samozřejmě, že Světáky všichni znají, ale já jsem hercům doporučil, ať se neohlíží na film. Snažili jsme se ctít samotný nepříliš složitý příběh fasádníků, kteří se chtějí někam dostat, ač tam nepatří, a držet se reálií Prahy šedesátých let. To jsme chtěli přenést na diváka – a to se nám i díky Petru Halberstadtovi, Jakubu Uličníkovi a Michalu Isteníkovi povedlo. Nikdo si snad nemyslí, že by na jevišti měl vidět Vlastimila Brodského. Skvělý je i Láry Kolář jako emeritní profesor Dvorský a vynikající je Drahomíra Hofmanová jako paní Trčková. Je to velmi zdatná herečka, která má i ve svém věku výbornou kondici.

S Karlem Cónem a Petrem Štěpánem vytváříte i autorské projekty – jak ty se rodí?

Někdy těžko.. Karel Cón nám vždy říká: Kluci, i talent je termín! Máme témata, která kolem nás stále krouží, některá už jsme uchopili a podařilo se nám je dostat na jeviště. Pracujeme také s geniem loci Biskupského dvora, protože se nám už vícekrát osvědčilo, že je dobré zpracovávat témata z historie Brna – učinili jsme tak už před dvanácti lety při prvním titulu Baron Trenck. Nechodí na nás nikdo z Asie nebo turisté podobně jako třeba ve Vídni nebo Praze, ale hrajeme pro naše brněnské diváky, takže trošku víme, pro koho píšeme. Vím, že našich diváků se život v Brně a historie Brna týká. Proto jsme dělali právě Trencka, Cyrila a Metoděje, provázané s Moravou, Mendela, kterého jsme nyní v souvislosti s výročím opět uváděli, nebo loni Napoleona, navíc ve spojení s Churchillem, který vícekrát navštívil Brno a dokonce pobýval na hradě Veveří. Jsou to perličky z historie, blízké i dávné, které jsou zajímavé, a my se snažíme vybírat témata, která zůstala v podvědomí lidí, a připomenout je nebo ukázat v nových souvislostech. Měla by být našim divákům blízká a navíc by je mohla nejen divadelně obohatit, protože se možná i něco nového dozví… Z Brna vyšlo mnoho osobností, některé jsou nedoceněné a málo o nich víme.

V Brně jste nevyrůstal, jak se k vám takové informace dostávají?

Baví mne vnímat města, protože se v dobrém slova smyslu považuji za cestujícího. To říká i moje žena, že mne na dovolené nejvíc baví cesta, nikoliv odpočinek na pláži. Shodou okolností jsem dostal výborný dárek – strávil jsem pět dnů na cestě a zamířil na milovaný Balkán. S tím souvisí i to, že vnímám města a prostředí, která mne nějak osloví… Baví mne tyto věci poznávat, nasávat atmosféru – a tím pádem mne fascinuje i Brno, které má obrovskou historii. Navíc těží ze své polohy, protože se nachází na průsečíku dvou cest – Hedvábné a Jantarové  – a průrva mezi Malými Karpaty a Pálavou, to byla jediná cesta, jak se dostat na jih. Proto ta témata visí ve vzduchu. Máme jich s Petrem a Karlem ještě pár, které se k Brnu váží, a pár, které už vztah k Brnu úplně nemají, ale bavíme se tím.

Měl jste potřebu během svých narozenin nějak bilancovat?

Nad splněním snů jsem nikdy neuvažoval. Věci přijímám, jak ke mně přicházejí. Lukáš Janota, shodou okolností můj švagr, používá větu: Mně se stalo divadlo. A já říkám, že se mi nestalo divadlo, ale že jsem se do tohoto prostředí narodil, což bylo mé velké štěstí, to nijak neovlivníte. Protože rodiče jsou herci, vyrůstal jsem s divadlem po boku – a teď to mohu poslat dát. Rodiče nás navíc utvrzovali v tom, že jim je jedno, co budeme dělat, ale že chtějí, abychom byli šťastní – a to je náš úkol. Musíme vše dělat dobře, abychom to štěstí pak mohli ještě rozdat. Člověk má dělat, co mu jde.

Každá sezona, která mne potkala, mi něco přinesla. Ne, že by se nám vše povedlo na milion nebo miliardu bambilion procent, jak zase říká Jakub Uličník, ale vždy jsem se snažil svou práci dělat s chutí. Jsem vděčný, že můžu dělat, co mne baví. I když se mi kolikrát ráno nechce vstávat, ale i to je normální. Myslím, že máme nejkrásnější práci na světě – divadlo, kde se rozsvítí a zhasne a kde vše prožíváte společně s publikem. Nekladu si úkoly, co bych měl ještě stihnout, třeba režírovat operu. Chci, aby mne práce bavila i nadále a aby to bavilo i diváky. Není nic horšího, než investovat energii do něčeho, na co přijde pět lidí a pak ještě čtyři odejdou, protože to nepochopili.