Exkluzivně pro Brňana: Jana Kubalová

„K urgentní medicíně jsem tíhla už jako medik.“

  • Foto

    ZZS JmK

Rozmanitost výjezdů a pacientů i řešení obtížných případů jako výzva jsou důvody, proč Jana Kubalová začala před dvaceti lety pracovat na záchrance. Dnes působí jako náměstkyně jihomoravské záchranky pro vzdělávání a krizovou připravenost, takže do jejích kompetencí spadá i připravenost na takové situace, jakou byla epidemie koronaviru.

Běžný život se už vrátil do normálu. Vrátila se do normálního režimu i Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje, nebo při práci záchranářů stále přetrvávají mimořádná opatření kvůli covidu-19, která ještě nějakou dobu potrvají?

Dalo by se říci, že se naše práce dostala téměř do normálu. I přes rozvolnění opatření, kdy běžný občan už prakticky nemusí nosit roušku, se my stále musíme chránit. Stále jezdíme na výjezdy s ochranou dýchacích cest, převážně respirátorem FFP2, ústenku nosíme výjimečně, kdy opravdu nečekáme žádné riziko. Stále organizujeme odběrové týmy, které mohou přijet za pacientem, stále musíme obstarávat osobní ochranné prostředky.

Když se ohlédnete za fungováním v nouzovém stavu. Jak ho jihomoravská záchranka zvládla?

Myslím, že jsme jako záchranka zvládli celou epidemii i nouzový stav velmi dobře. Hodně to záviselo na lidech: jak budou fungovat v krizovém stavu, jestli seženeme ochranné pomůcky, jestli neonemocní větší počet zaměstnanců. Těch „jestli“ bylo hodně. Od počátku epidemie až do teď jsme měli v karanténě pouze tři posádky, nikde nebyla v karanténě celá základna. Za celou dobu onemocněli pouze tři zaměstnanci, omezené množství ochranných pomůcek jsme měli pouze na začátku epidemie. To jsou data, která mluví sama za sebe. Ke zklidnění situace určitě hodně pomohlo, že máme zřízený biohazard tým. Hned na začátku března začal tým fungovat v režimu 24 hodin denně, sedm dní v týmu. Vozil téměř všechny podezřelé i nemocné pacienty. Členové týmu jsou cvičení na to vézt pacienta s „biologickým“ rizikem, proto byli klidní, přinášeli nápady, zlepšováky. Samozřejmě i ostatní kolegové se s covidem potkávali, ale v menší míře. Asi největší problém byl se sháněním ochranných pomůcek na počátku epidemie. Prakticky nikdy jsme nebyli na nule, ale šetřit se muselo. Když se nám podařilo sehnat roušky nebo respirátory a rozvezli jsme je na základny, trochu opadla nervozita, volně jsme se nadechli, ale zároveň se zase začali bát, jestli seženeme další, až ty první dojdou. To bylo těžké. Pak začaly dodávky pomůcek z ministerstva a už bylo veseleji a klidněji.

Právě pro takové situace, jakou je převoz pacientů s koronavirem, má záchranka už zmíněný biohazard tým. Můžete prosím přiblížit jeho fungování od začátku března a režim převozu infekčního pacienta?

Biohazard tým byl zřízen v roce 2013 z důvodu nařízení vlády o přepravě pacientů s vysoce nebezpečnou nemocí, kterou jsme jako ZZS dostali za úkol zajistit. Tým je tedy cvičen na mnohem horší infekce, než je koronavirus. Mimo pacienty s vysoce nebezpečnou nemocí zajišťuje mj. i převoz nadměrných pacientů, v popisu práce má také zásahy s chemickou i radiační problematikou. Do koronavirové epidemie to fungovalo tak, že v případě potřeby byl tým svolán. Pravidla říkají, že tým musí vyjet do 60 minut od žádosti. V situaci, kdy se požadavky na zajištění přednemocniční péče u covidu-19 nemocných množily a kdy bylo nutné zkrátit dobu pro výjezd vozidla, bylo rozhodnuto o zařazení biohazard týmu do standardní směny. Tento režim trval až do konce května, celkem téměř tři měsíce. Tým uskutečnil za tři měsíce působení v nepřetržitém režimu téměř 200 výjezdů. 

Ubylo během nouzového stavu výjezdů? Projevilo se například, že si lidé přestali volat sanitku i k takovým situacím, které jsou spíše pro jejich praktického lékaře?

Ano. Stejně jako ubylo pacientů v nemocnicích a u praktických lékařů, ubylo nám výjezdů. Důvodem byla asi obava pacientů, aby se v nemocnici nenakazili. Ubyli pacienti, kteří péči nadužívají, na druhou stranu jsme měli i zkušenost, že nezavolali včas ti, kteří by si naši péči jednoznačně zasloužili. Výjezdů bylo méně, ale o to náročnějších a delších – důvodem byla nutnost fungovat v ochranných prostředcích, složitější předávání na příjmových odděleních. A komu vůbec neubyla práce, bylo operační středisko – hovory byly delší, složitější, volala řada pacientů, kteří se chtěli „jen“ zeptat.

Který moment během nouzového stavu byl pro vás osobně nejtěžší?

Asi začátek nouzového stavu. Byl to velmi zvláštní pocit. Najednou tady bylo to, na co jsme se připravovali, štábně i prakticky cvičili. Rozdíl byl v tom, že nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít a na co se máme připravit. Zpočátku to byl dost velký stres, aby byly pomůcky, aby vše fungovalo. Předpokládám, že kolegové z vedení ZZS JmK to měli obdobně.

Zatím se neví, zda přijde druhá vlna covidu-19. Jak se na ni připravujete?

Máme zásoby ochranných pomůcek zhruba na měsíc. Už víme, co nás čeká. Některé nastavené procesy jen uvedeme do provozu.

Na začátku roku jste v Bohunicích otevřeli nové výcvikové centrum, které jste asi během koronavirových opatření nemohli využívat tak, jak jste plánovali. Už ho zase naplno využíváte?

Je to pravda. Na výcviky v novém jsme se moc těšili, stihli jsme asi čtyři kurzy a pak jsme museli zavřít. Ale nezaháleli jsme ani v době nouzového stavu. Zřídili jsme on-line výuku běžících kurzů, na konci května jsme uspořádali on-line konferenci – náhradu za Brněnské dny urgentní medicíny, tradičně pořádané v Mikulově. Středisko jsme využili také k uskladnění ochranných pomůcek. Už jsme zase v normálním režimu. Záchranáři v našem vzdělávacím a výcvikovém středisku mohou natrénovat prakticky všechno, co je v praxi může potkat. Umíme nasimulovat jakékoli prostředí. Jediné, co zde neumíme, je simulace klimatických podmínek.

Před námi je léto. K jakým případům přes prázdniny nejčastěji vyrážíte?

Spektrum je velmi široké, nedá se říct, že by některé skupiny pacientů v létě ubyly. Obecně přibývá úrazů – cyklisté, pády, tonutí, dopravní nehody, přibývají alergické reakce na bodavý hmyz.

I nedávný případ utonutí vodáků ukazuje, že je důležitá prevence a osvěta. Bývá příčinou úrazů či úmrtí, že lidé podcení situaci?

Přecenění svých sil, neodhadnutí situace, ztráta zábran při posilnění alkoholem – to jsou určitě nejčastější příčiny úrazů.

Jak dlouho pracujete u záchranky a proč jste si vybrala toto povolání?

Na záchrance pracuji 20 let, zpočátku na vedlejší pracovní poměr při práci na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, už 15 let je záchranka mým hlavním pracovním poměrem. K urgentní medicíně jsem tíhla už jako medik. Líbí se mi rozmanitost našich pacientů i výjezdů, líbí se mi práce venku. Čím závažnější stav pacienta nebo obtížnější prostředí, tím se dostávám do svého živlu. Mám ráda, když se nám podaří zvládnout obtížný stav a pacientovi je mnohem lépe. Někdy stačí i teplé lidské slovo a zájem.

Jako lékařka působíte i na letecké záchranné službě. Kolik zásahů ročně mívá a k jakým případům nejčastěji vyrážíte?

Naše středisko má okolo 900 vzletů za rok, včetně nočních vzletů. Letos to bude díky koronaviru asi o něco méně. Nejčastěji létáme k vážným úrazům dospělých i dětí, druhou velkou skupinou jsou pacienti s infarktem myokardu, které transportujeme k akutní koronarografii. Jihomoravský kraj je velký, využíváme tak rychlost vrtulníku, aby se pacient dostal k definitivní péči co nejrychleji.

V čem především se liší zásah ve vrtulníku a sanitce z pohledu záchranářů a lékařů?

Těch rozdílů je několik. Obecně obsluhujeme celý kraj a část krajů okolních. Je potřeba znát všechny nemocnice, jejich možnosti, umět se orientovat na velké oblasti. Máme rozdílně uložené vybavení, trochu jiné batohy – musíme mít všechno s sebou, i když nemáme vrtulník v dosahu. V prostoru pro zdravotnickou posádku a pacienta je mnohem méně místa, ve vrtulníku je hluk, vibrace, komunikujeme pomocí interkomu. Pokud nám chce něco sdělit pacient, je to obtížnější. Víc se nachodíme, vrtulník nemůže přistát moc blízko pacienta, někdy přistaneme až na kraji obce. Buď doběhneme, nebo nás svezou hasiči či hodní spoluobčané. Občas zasahujeme i v obtížně přístupných místech. V extrémnějších případech vystupujeme za visu, kdy vrtulník visí nad zemí, protože nemůže přistát. Spolupracujeme s piloty při vzletu, přistání, navigaci. Od ledna příštího roku se ze záchranáře stane technický člen posádky, který má specifické úkoly i během letu a musí s pilotem vrtulníku velmi úzce spolupracovat.

Letecká záchranná služba v Hradci Králové nedávno představila novinku – už ve vrtulníku může pacientovi podat krevní transfuzi, tzv. plnou krev. Jak je to u jihomoravské letecké záchranné služby?

Plasmu, erytrocyty ani plnou krev nepodáváme a zatím ani podávání neplánujeme zavádět. Na našem pracovišti používáme jinou strategii, která respektuje i strategii přijímajícího traumacentra – a to podání koncentrátu fibrinogenu již v přednemocniční péči. Tuto novinku jsme zavedli v loňském roce.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (ZAZ)