Exkluzivně pro Brňana: Karel Heřman

Lidovky hrajeme, protože je máme rádi, říká o novince Štěglivá moravská písnička.

  • Foto

    Jiří Kalaček

Zpěvák, herec, hudebník, textař skupiny Čankišou – to vše je Karel Heřman. Mohli jste ho vidět v Divadle Husa na provázku, v HaDivadle nebo také v seskupení Ukulele Orchestra jako Brno (UOjB), kde funguje jako zpěvák a hráč na tenorové ukulele a foukací harmoniku. Právě tato brněnská hudební formace vydala před Vánoci nové album Štěglivá moravská písnička. A lidovky hraje – jak jinak – než na ukulele.

Jak vlastně na ukulele přišlo?

Spisovatel Tom Hodkinson ve své knize Líný rodič napsal: ukulele do každé rodiny. Tak jsem si nejdřív koupil za tři stovky papundeklové ukulele s anglickou vlajkou a další kamarádi mne následovali. Tím započalo naše tzv. večírkové hraní. Protože jsme všichni muzikanti, tak jsme si drnkali a vymýšleli různé nesmysly, až jsme si řekli, proč to nezkusit trošku zodpovědněji a dát tomu nějaký tvar. I to se rodilo nějaké tři čtyři roky. Nabrali jsme lidi, ti pak odešli, založili si vlastní kapelu, mezitím přišli další… Jednu dobu se mezi námi objevil Kyle Kristoffersen, který mezi nás vplul a po šesti letech zmizel, aniž bychom věděli proč. Proto si také říkáme orchestr – nejsme klasická kapela a hrajeme pouze covery, které si sami aranžujeme. Málokterý orchestr si skládá vlastní věci.

Kolik členů má momentálně Ukulele Orchestra jako Brno?

Je nás dvanáct, ale bývalo nás i třináct plus baskytara a perkuse. Jsme dokonce v České knize rekordů jako kapela, v níž jedenáct lidí hraje na stejný nástroj, i když úplná pravda to není, protože ukulele je spousta druhů podle strun –soprano, concerto, tenor, baryton či bas. Já jsem šestistrunový tenor – mám dvě zdvojené struny a dvě jednoduché. Je to věda.

Od začátku jste byli i česko-anglická sekce?

Ano, třeba místo Kyla, který byl Američan, přišel Paull Holland, což je zase Angličan, jinak výborný zpěvák i muzikant. Momentálně jsme čistě brněnsko-anglická sestava, Tom Oakland má dokonce česko-anglické kořeny, tam se to smíchalo úplně. Jako muzikanti jsme se spousta z nás znali od začátku, tehdy hráli v UOjB čtyři ze sedmi muzikantů Čankišou. S Ukulele hrajeme už osm let a za dva roky bychom rádi nahráli „best ofku“.

Co pro vás představuje Čankišou ve srovnání s UOjB?

Čankišou je naše dítě – které jsme si vymysleli, vytvořili, „vypěstovali“. Letos má dvacet let a koukáme, co z něj vyrostlo. S ukulelisty se dá dělat spousta projektů. Hráli jsme třeba ještě s jednou ze starších kapel, kde jsem působil – Škaredou holkou, jejíž členové jsou také mezi námi, takže jsme hráli písně Škaredé holky a pak vystupovali se Škaredou holkou dohromady. Už jsme zkoušeli i zvláštní mix ukulele a rokenrolu, což se také docela povedlo, i když se uskutečnilo jen pár koncertů. Kromě světových hitů se můžeme specializovat na různé žánry či směry, např. nás láká filmová hudba a známé songy, které ve filmech zazněly. To nás teprve čeká.

A co Štěglivá moravská písnička, album, které jste vydali před Vánoci a křtili v brněnském Sonu?

Jsou to naše „evergreeny“ a naše kořeny, proto se také jeden z Angličanů tohoto projektu neúčastní vůbec a jeden na jednu písničku, když ji hrajeme, odchází, protože se za nás stydí (smích). Muziku jsme brali od Kopanin přes Horňácko a Slovácko, ale nešli jsme ani tak po oblastech jako po písničkách, které jsou všeobecně známé, a schválně také po lehce lechtivých titulech. Přitom Čankišou jsem si vymyslel, abych se moravským lidovkám vyhnul. Vždy jsem k nim měl obrovskou úctu a respekt a trošku jsem se bál je zpívat, tam třeba úplně jinak stavíte hlas. Folklór mám opravdu rád, vždyť je to naše blues. Je moc pěkné, že něco takového u nás Moravě máme, něco, k čemu můžeme přilnout a zazpívat si ve vinném sklepě. Nicméně to byla moje nejdelší cesta. Po dvaceti letech, kdy jsem se zajímal o etno a word music, jsem se k lidovce dostal nikoliv s Čanki, ale s ukulelisty. Lidovky jsme se opravdu snažili pojmout co nejpoctivěji a s respektem, neděláme si legraci, hrajeme je, protože je máme rádi. A to je nejdůležitější. A já doufám, že to tak i zní. Sám nemůžu posoudit, protože jsem na našem koncertu nebyl, já jsem tam hrál. Ale reakce lidí byly veskrze pozitivní. Od folkloristů jsme se dozvěděli, že jsme dělali textové chyby, ale to je přirozené. Před prvním koncertem z nové desky máte vždy pocit, že vám chybí minimálně čtrnáct dnů zkoušení. Jdete do toho úplně naplno, ale chyby se objeví. To je stejné jako před premiérou v divadle.

Plánujete k lidovkám nějakou koncertní šňůru?

Byl bych velice rád, věřím, že potenciál to má. Uvidíme. Právě v Sonu jsem si velmi užil, že po dlouhé době celý sál zpíval se mnou, to je velice příjemné. Jsem rád, že jsme album vypustili do světa, kolem Vánoc si dáme klid a na nový rok už pomalinku spřádáme plány. Věřím, že je to věc, která je hraná se ctí a mohla by obstát kdekoliv – možná i na folklorním festivalu, i když tam bych folkloristy raději netrápil. Ani na českém ukulele festivalu nás místní ukulelisté příliš nepřijali, přitom Kanaďani či Angličani při našem repertoáru vždycky poskakují a říkají, že jsme báječní, dokonce jsme byli pozvaní na ukulele festival do Austrálie.

Máte i další muzikantské aktivity?

Nějaké menší projektíky s kamarády se občas najdou, už asi dva roky si říkáme, že nahrajeme desku. Abych mohl ukázat, že umím zpívat i česky (smích). Uděláme vždy jednu písničku a pak se zase čtvrt roku nevidíme. Jde to pomalu.

Dají se všechny hudební aktivity skloubit?

S UOjB jsme teď hráli hodně a Čankišou bylo trošku v útlumu, protože Zdeněk Kluka nahrával s Progresy Tuláka po hvězdách, což chápeme – tomu jsme museli – a rádi – ustoupit. Přitom Zdeněk tvrdí, že my jsme jeho kmenová kapela, protože v žádné jiné nikdy nehrál tak dlouho. Pomalu se s Čankišou chystáme oslavit dvacet let a plánujeme nějakou větší šňůru. Rádi bychom znovu nahráli naše staré věci a přidali něco nového. Teprve pak se uvidí, jestli vydáme i další novou desku. Nikam nespěcháme.

Co vás čeká v roce 2019?

Deset let jsem pracoval jako dramaturg v TIC Brno, kde teď končím, a ukáže se, co bude dál. Občas vařím kávičky a taky připravuji program s mladými Romy v brněnské Káznici s Vojtou Veselým. Chystáme takový hudební projekt, propojení všeho se všemi, romští i neromští muzikanti, mladí i staří, aby z toho šla energie a ať z toho mají lidé radost… Chce to trpělivost, ale myslím, že to půjde, protože hudba je úžasný dorozumívací prostředek všude na světě.

Půjde o romskou muziku?

Určitě ano, ale chtěl bych ji nějak přefiltrovat, ať si tam kluci dají třeba funky – cokoliv. Já se poměrně vyznám v rumunské či maďarské romské muzice, Balkán mám poměrně dobře zmapovaný, ale česká je pro mě poměrně nová. Na tuto spolupráci se moc těším, zatím za sebou máme tři nebo čtyři zkoušky, a věřím, že něco dobrého vznikne.

Baví vás hudební svoboda mezi žánry?

Ano, samozřejmě. Jsou jen dva druhy muziky – dobrá a špatná. A já jsem přesvědčený, že muzika se má dělat srdcem a musí se dělat s vášní. Jinak to nemá smysl.

Jak oslavíte Vánoce?

Klasicky – s manželkou, dcerou a vnučkou. A půjdu zpívat Rybovku do HaDivadla. Jen jedinkrát jsem tam nebyl, když jsme s manželkou trávili Vánoce v Londýně. Už nezpívám sóla, ale ve sboru, což je takové přátelštější.

Zdroj: 
Brňan (SIP)