Exkluzivně pro Brňana: Karla Hanušová

Inspiraci pro svá díla čerpá z dětství, snů i světa kolem sebe.

  • Foto

    Muzeum města Brna

Maluje obrazy, kreslí ilustrace, vytváří koláže, šperky i ručně šité hračky, píše knížky a dokonce sama připravuje trikové filmy. Z jejího díla vyzařuje kouzlo starých časů, největší inspirací Karly Hanušové jsou totiž její vzpomínky na dětství v brněnském Jundrově. Její celoživotní tvorba je nyní k vidění na hradě Špilberk. Výstava Hajundija, zem za zavřenýma očima potrvá až do 2. února.

Malujete obrazy, vytváříte koláže, různé objekty, jste autorka dvou knížek. Jak to vlastně všechno začalo?

Už v dětství jsem si stále malovala, něco vytvářela a žila jsem si ve svém snovém světě. Pamatuju si, že jako dítě jsem v kůlně vzala násadu na rýč, tu jsem rozřezala a vyrobila si z ní první loutku. Bydleli jsme v Jundrově, kde měli moji prarodiče krámek. Náš dům se pro mě stal velkou inspirací. Když už byl obchůdek zavřený a nebylo v něm zboží, často jsem tam chodila a objevovala. Našla jsem třeba tajuplnou zásuvku plnou klíčů. Lákaly mě vysoké regály, po kterých jsem jako malá šplhala nahoru a pátrala, co v nich ještě najdu. Obchůdek pro mě byl úžasný svět fantazie, který jsem poté přenesla do knížek i obrazů. V nich se promítají moje vzpomínky z dětství.

Nemohla jste jít studovat na uměleckou průmyslovou školu, takže jste samouk?

Mám tu výhodu, že se vše hodně rychle naučím. Na školu jsem se dostala, ale nakonec mě nepřijali, protože v posudku na moji rodinu, vypracovaném uličním výborem, moji babičku, která měla před druhou světovou válkou obchůdek se smíšeným zbožím, označili za vykořisťovatelku. Nechápu, koho měla vykořisťovat, ale asi v tom hrály roli nějaké nevraživosti z minulosti, které nám měly ublížit. Nastoupila jsem tedy do Královopolských strojíren. Pak se mi v roce 1966 podařilo odejít do České televize, kde jsem začínala v oddělení stavby dekorací, později jsem pracovala v rekvizitárně a nakonec v maskérně. Když jsem od sestry dostala jednou k Vánocům olejové barvy, jedna moje kamarádka mi řekla: „Holka, ty jsi tak naivní, že bys měla malovat naivní obrázky.“ No a ty naivní obrázky jsem pak vystavovala na své první výstavě v Brně v galerii v České ulici. Dneska už to je 39 let od mé první výstavy. Obrazy Jak jsme sáňkovali a Babiččin obchůdek uvidíte také na výstavě na Špilberku. 

V roce 1988 jste se přestěhovala do Holandska. Co vás tam přivedlo? Šlo o nějakou pracovní nabídku?

Především to bylo ze soukromých a zdravotních důvodů, že jsem potřebovala léky, které tady nebyly k dostání. Ale hlavně mně je ta země velmi blízká. Když jsem tam přijela, okamžitě jsem se cítila jako doma. Mám totiž podobnou povahu jako Holanďani, kteří jsou otevření a přátelští. Tam třeba stojíte ve frontě u pokladny v obchodě a někdo řekne vtip, lidé se spolu dají do řeči, není to tak, že by jen stáli se zachmuřenými obličeji. I jejich životní styl a způsob bydlení v menších domech je mi blízký. Nemám ráda velké prostory, v nich se cítím ztracená.  

Takže s Holanďany jste si sedla? A co vaše tvorba v té době?

Ano, našla jsem si tam přátele, během tří let jsem se naučila holandsky. Sice jsem mluvila trochu po svém, ale oni mi rozuměli. Myslím si, že je nesmysl se snažit mluvit jako rodilý Holanďan, protože vždycky poznají, že jste cizinec. Ale důležité je, aby si lidé porozuměli. Po čase, kdy jsem žila v ženském útulku od Armády spásy, jsem si našla bydlení v hezkém domku z 50. let. Koupila jsem si videokameru a v obývacím pokoji jsem si zřídila ministudio a začala natáčet krátké trikové filmy. V tomto domku jsem bydlela devět let a namalovala tam většinu svých obrazů. V Holandsku jsem všude jezdila na kole a je zajímavé, že tam kamkoli jedete, vždycky fouká vítr proti vám. Ale musím říct, že jsem si připadala, jako bych nad sebou měla ne jednoho, ale celé hejno strážných andělů, protože se mi tam dařilo dobře. Člověk si může něco plánovat, ale pak zjistí, že všechno má svůj čas. Nikdy jsem se nesnažila někam protlačit a nabízet svá díla, ty nabídky ke mně přišly samy.

Proč jste se v roce 2005 rozhodla vrátit do Brna? 

Lidé stárnou, i moji kamarádi zestárli, odrostli jim děti, měli vnoučata a už jsme na sebe neměli tolik času. Věděla jsem, že se časem do Brna vrátím, protože tady mám rodinu, sestru a své blízké.

Výstava na Špilberku zve do světa plného snů a fantazie, do země nazvané Hajundija, o které se dočtou i čtenáři ve vaší knížce.    

Chtěla jsem, aby výstava byla koncipovaná na základě mojí knížky Hajundija, zem za zavřenýma očima, ostatně výstava na Špilberku se jmenuje stejně. Knížku jsem psala asi dvacet let. Nebrala jsem to tak, že to musím rychle napsat, ale byla to jedna z mých tvůrčích činností – chvilku jsem psala, pak jsem zase malovala. Některá díla, která jsem vytvořila, se objevují i v knížce. Ještě před tím jsem vydala knížku devíti povídek, kterou jsem nazvala Povídání před klekáním. V ní jsou různé povídky, jedna je trošku hororová, jiná zase legrační, snažila jsem se to psát takovým lehkým stylem. Sestřenice mi říkala, že jí to připomíná Werichovo Fimfárum. Ne že bych ho chtěla napodobit, ale cítím to asi podobně jako on.

Kde čerpáte inspiraci? Mluvila jste o obchůdku prarodičů, co dalšího vás inspiruje?

Všechno je pro mě inspirace. Dívám se kolem sebe a vše vnímám. To je moje inspirace. Když jsem byla malá a bydleli jsme v Jundrově, chodily jsme každou sobotu s mojí tetou do lesa. Všechno vidím jako přes hledáček kamery. Z lesa si vybavuji momenty, kde mezi stromy prosvítalo sluneční světlo, tyto věci já vnímám. Kromě dětství čerpám inspiraci taky ze snů. Dříve jsem je měla častěji a vracela jsem se v nich na místa, která jsem znala v předchozích snů, ale nebyla opravdová. Objevuje se mi v nich taková koláž z různých úryvků mého života.

Jaké poselství chcete předat svým čtenářům a návštěvníkům výstavy?

Hajundija se odehrává ve světě fantazie. Obchůdek, v němž se příběh odehrává, už neexistuje a je jen ve fantazii kluka Kryštofa, který ho má doma na fotce. Když spolu se skřítkem, kterého mu maminka uháčkovala ze starých punčoch, mimochodem je taky k vidění na výstavě, vejde do obchodu a Kryštof se ptá, kde jsou všichni? Maminka mi vždycky vyprávěla, že tady byla spousta lidí a bylo tady veselo. Skřítek mu říká: Ale oni jsou všichni tady, jenže my je nevidíme a oni nevidí nás. Ale nejhorší je, že nevidí ani jeden druhého, protože se lidé tak soustředili na shánění materiálních věcí, že se zapomněli dívat jeden na druhého a utvořila se kolem nich mlha, ve které bloudí a nemohou najít jeden druhého. To ale může spravit klíč Bíloběl, který lidé ztratili, protože pro ně přestal být důležitý. My ho teď musíme najít, protože je to klíč k porozumění mezi lidmi. V Hajundiji je ovšem i jiné poselství – je to důraz na důležitost rodiny, kde děti mohou být šťastné. Hajundija je sice svět fantazie, ale členové rodiny, jako mamka, taťka, dědynek nebo teta Fany, jsou přítomni v celém příběhu, sice jen na pozadí, ale přesto velmi důležití.

Pracujete teď na něčem novém?

Mám napsanou asi polovinu druhého dílu Hajundije, ale jde to už pomalu. Vyrábím šperky a mám ještě napsané nějaké povídky, které by se mohly vydat, a ráda bych k nim nakreslila ilustrace.

Zdroj: 
Brňan (ZAZ)