Exkluzivně pro Brňana: Martin Veselý

V létě Old Shatterhand na koni, od září pan Klein v inscenaci Nikdo.

  • Foto

    NdB

Pochází z Třemošnice ve východních Čechách, ale osud ho zavál na jih Moravy. Vystudoval  herectví na JAMU a působí v činohře Národního divadla v Brně. Nejvíc ho možná budou mít diváci v povědomí jako Edisona z inscenace Edison! nebo Milouše ze Saturnina. Hraje v desítkách představení na domovské scéně a vedle kamenného divadla má za sebou i zkušenosti z Buranteatru nebo v poslední době z open air představení Vinnetou ve Westernovém městečku Boskovice, kde ztvárňuje legendárního Old Shatterhanda.

Věnoval jste se herectví už jako kluk, nicméně vaše cesta k divadlu nebyla úplně přímočará…

V pubertě jsem sice chodil do divadelního kroužku, ale divadlo mne úplně neuchvátilo jako některé kolegy, kteří mu propadli odmalička. Dostal jsem se ke strojařině, chodil jsem na střední strojírenskou školu a věnoval se technickým věcem, které se mi dnes mimochodem velice hodí. Nicméně po maturitě jsem se bavil s kamarádem, že mne divadlo vlastně stále baví a že je škoda, když mi jde, abych v něm nepokračoval dál. A začal jsem přemýšlet o divadelní škole. Věděl jsem jen o DAMU a k JAMU mne přivedl právě kamarád. Přihlásil jsem se na obě školy, ale první rok  jsem se nedostal nikam. Pak jsem si dal rok pauzu, šel na ekonomickou VOŠ a během studií se s Petrou Janečkovou v divadle v Pardubicích připravoval na další přijímací zkoušky. Napodruhé to vyšlo na JAMU, kterou jsem také vystudoval. Navíc jsem ve čtvrtém ročníku dostal nabídku na hostování v Mahenově divadle a poté i do angažmá, takže jsem i zůstal v Brně.

Je velké jeviště ve srovnání s ochotnickým divadlem či malými scénami jako je Marta či Buranteatr pro začínajícího herce úplně jiná zkušenost?

Je to velký rozdíl. Když přijdete na velkou scénu jako kandrdas, tak jste trošku vyjuchaný. Já byl možná ještě víc, než bylo obvyklé, a všechny jsem zdravil raději čtyřikrát, co kdyby mne náhodnou někdo neslyšel. Zažil jsem i změny ve vedení souboru, kdy jsem chvíli nevěděl, co bude. Pak ale přišlo současné vedení – Milan Šotek a Štěpán Pácl, kteří dali divadlu nový směr, jenž mne baví, a hlavně jednají s herci narovinu. Soubor se částečně proměnil, sice odešli nějací kamarádi a bylo to bolestné, ale chápu, že nový ředitel si chce vybudovat svůj tým podobně jako šéf ve firmě. Zase přišli noví lidé a je to fajn, protože staré kořeny prorostly s příchozími a do divadla přišel čerstvý vítr.

Jak jste strávil poslední sezonu bez publika?

Byla trošku náročnější, i když u nás se nezahálelo. Pořád jsme zkoušeli a hráli. Při premiérách sedělo v hledišti deset dvacet lidí, to ještě šlo, ale nejhorší byly tzv. udržovací zkoušky, při nichž jsme proti sobě neměli vůbec žádné obecenstvo, pouze režiséra nebo režisérku. A bez odezvy se vám špatně hraje. Jestliže chybí publikum, nemáte odkud brát energii. Prožívali jsme obrovskou euforii, když se  k nám před prázdninami diváci vrátili – říkali jsme si, že je to úplně super. Jen divadlo pro diváka má smysl.

Který z nových titulů bychom si neměli nechat po prázdninách ujít?

V září nás čeká premiéra hry Nikdo, na kterou se moc těším. Hraju pana Kleina, který by se rád stal houslovým virtuosem. Zatím nevíme, jestli se mu to podaří, to nechci prozrazovat. Každopádně chce jít za svým a moc se mu to nevychází. Zároveň je obyvatelem jednoho domu, jehož domácí Lehmann své nájemníky lehce terorizuje. Každý z obyvatel má svůj životní příběh, stejně tak samotný dům a vše se navzájem propojuje. Titul s námi zkoušela Aminata Keita, absolventka DAMU, a byla to moc hezká práce.

Jak se zkouší se ženami-režisérkami? Edisona! jste nastudoval s Hanou Mikoláškovou…

S ženami se zkouší jinak a je to vždycky fajn. S Hankou Mikoláškovou jsme se trošku znali už předtím, protože ona se hodně přátelí s mou manželkou. My dva se víc poznali až při práci na Edisonovi! a musím Hanku opravdu pochválit. Přesně ví, co chce, je nesmírně muzikální. S ní byla vždycky radost spolupracovat. Nevím, jak přesně popsat rozdíl mezi prací s režisérem a s režisérkou, ale s ženami se dá vždycky víc žertovat než s mužem. Ženy mají úplně jinou energii, hezky se to mísí a občas i křísne.  Například přístup Hanky je hravější, což mnohdy přinese víc ovoce, než když se člověk bojí, aby neudělal něco špatně.

Zmínil jste manželku – také herečku – setkáváte se někdy pracovně i spolu?

S manželkou Kateřinou hrajeme Opravářskou pohádku, kterou nám napsal Jirka Jelínek. Jelikož mám základy ve strojařině a technice a s Jirkou jsme kamarádi, chodím k němu domů opravovat vodovodní kohoutky, baterie, měnit ložiska na koloběžkách jeho dětí, lepit pneumatiky a podobně. A protože mívá ztřeštěné nápady, chtěli jsme po něm se ženou, aby nám nějakou pohádku vymyslel. Tak vznikl scénář, zrodil se opravář Martin a Opravářská pohádka, kde je i pár písniček a cákání s vodou, takže ideální letní hraní. Právě v červenci jsme hráli v Nové Pláni na koupališti. Příležitostí teď moc není, protože máme malou dcerku a žena je na rodičovské dovolené.

Které z vašich divadelních rolí jsou vám v poslední době nejbližší?

Asi pan Klein. Jde o postavu trošku proti mojí přirozenosti a docela jsem se s ní natrápil, než se podařilo, aby vypadal, jak jsem si to představoval já, dramaturgie i režie – nakonec se to pěkně vylouplo a je to opravdu úplně jiná role, než které jsem na jevišti doteď hrával. Baví mne i Idomeneus, který vychází z německého divadla – všichni střídají všechny role, nikdo není hlavní, každý má svůj díl práce a energie a nikdo nesmí vypadnout… Někdy je to o nervy, zvlášť když hru hrajeme po delší odmlce. Pak jsem si rád zahrál bankéře Otta v Leopoldstadtu, nabízím hlavnímu hrdinovi smlouvu, ale nakonec se z mé postavy vyklube trošku nácek. Mám tam s Peťou Kubesem, s nímž je radost hrát, velmi hezký výstup.

Jak jste se dostal k roli Old Shatterhanda ve westernovém městečku v Boskovicích?

Stalo se to loni ke konci sezony, kdy už se v Boskovicích rozjížděly zkoušky, ale stále neměli Old Shatterhanda. Obepisovali proto brněnská divadla, kdo by byl schopen se udržet na koni a zároveň byl pohybově zdatnější v rámci rvaček a podobně. Tato zpráva se dostala až ke mně s tím, že bych se mohl typově hodit. Zúčastnil jsem se mini konkurzu, kdy se v jízdárně na koni ukázalo, že po letech, co jsem na koni neseděl, to není úplně ideální. S Michalem Bednářem, představitelem Vinnetoua, jsme si vyzkoušeli nějakou tu rvačku a pak jsem měl pár dní na rozmyšlenou. Přece jen šlo o velký úvazek přes prázdniny. Nakonec jsme se domluvili a bylo to vlastně moc fajn rozhodnutí, protože letos hrajeme Vinnetoua už druhou sezonu. Alternuji se s Danem Ondráčkem, který má asi patnáct představení, ale zbytek z celých dvaačtyřiceti mám já.

Jezdit na koni jste se učil v rámci studia?

Ne, to bylo dřív. Pocházím z východních Čech a někdy v prváku nebo druháku jsem začal chodit na ranč, který byl pár kilometrů od nás. Dostal jsem se tam přes jednoho rodinného známého s tím, že bych se chtěl naučit jezdit na koni, ale jako student na to nemám úplně peníze. Tak jsem se domluvil, že bych si to odpracoval. Na prázdniny jsem tam jezdil kydat, čistit stáje a pečovat o koně, což pro mne bylo při získání vztahu ke koním obrovsky důležité. Časem jsem ale zjistil, že jsem na koních moc nejezdil, ale že jsem se spíš vozil. Až teď s Michalem Bednářem se dostávám k opravdovému vedení koně a taky jsem od něj vypozoroval přístup ke koním, který se mi dost líbí. Vše začíná u hlavy stáda, kdy si koně ve stádě hrají… Proto jsem také jezdil za Michalem do Boskovic na tréninky i přes zimu. Loni v létě jsme to nějak odklusali, ale v zimě jsem absolvoval pár tréninků a vyzkoušel jsem si i pády z výšek a další práci s kaskadéry. Před letošní sezonou jsem měl také pár záživnějších tréninků. A až nedávno se mi vše spojilo a funguje to. Když se řekne: „Jedeme do Rosewellu, ale musíme rychle!“ tak opravdu frčíme, co nejrychleji podmínky dovolí. Ještě tam jsou samozřejmě rezervy, ale je to čím dál lepší, a když kůň začne dělat nějakou neplechu, dokážu si ho srovnat. Letos jezdím na Bandolerovi, který je zlatý, ale občas mne zkouší. Hrajeme spolu hry, jestli se vejdeme nebo nevejdeme třeba mezi stromy, ale nikdy mne nenechal ve štychu. Třeba loni s kolegou odjel cvalem ze scény. Já musím zaťukat, že mně se nic takového nestalo.

Je pravda, že jste se s Michalem Bednářem, představitelem Vinnetoua, domluvili na jisté vzájemné výpomoci?

Ano, dohodli jsme si takový „deal“ - šérování zkušeností, že já budu učit Michala i s jeho partnerkou Natálkou zlepšovat se v mluvě a hereckém projevu a on se mnou absolvuje tréninky na koni. Michal je skvělý kaskadér, ale při hraných scénách měl místy určité mezery, takže teď si vyměňujeme zkušenosti a pracujeme spolu.

Fascinovaly vás mayovky v dětství?

Musím přiznat, že jako kluka mne to nikdy moc nechytlo. Ale můj kamarád, který jezdil na tábory, ten mayovky a indiánské věci úplně miloval – když zjistil, že jsem získal roli Old Shatterhanda, říkal, že je to splněný sen! Ale jsem rád, že tato příležitost přišla. Máme v týmu i kolegy neherce, kteří mají k Vinnetouovi posvátnou úctu a chtějí hrát naše představení přesně jako ve filmu.

Co vám role Old Shatterhanda přinesla?

Zlepšení v jízdě na koni i v oblasti soubojů. Naučil jsem se opravdu hodně, navíc mne to motivovalo k lepšímu stravování a pravidelnému cvičení, protože tato inscenace pod širým nebem je, ač se to nezdá, fyzicky poměrně náročná.

Když se vrátíme do Mahenova divadla – co vás čeká v nové sezoně?

Budu hrát jednoho ze synů v Čapkově Matce. Na to jsem moc zvědavý, zajímá mne, v jakém pojetí hru nastudujeme. Určitě to bude hodně náročné jako vždy, když titul režíruje Štěpán Pácl, a těším se. Jinak bych moc nových rolí asi přijímat neměl (smích), protože donedávna jsem měl na repertoáru skoro patnáct inscenací a stávalo se, že jsem měl hrát současně v Mahenově divadle i v Redutě. Dokonce se začaly řešit mé alternace a něco se zderniérovalo. Připravuje se ale ještě pohádka Jirky Jelínka do Reduty, což bude Kubula a Kuba Kubikula, to může být velká legrace. Ale u Jirky se nedá říct, co se bude dít, třeba také budu hrát druhého kytaristu vpravo (smích).

Co castingy a filmové příležitosti?

Občas se něco děje. Nedávno jsem točil 13 minut – měl jsem ve filmu dokonce dialog, ale nakonec se to hodně sestříhalo. Hrál jsem doktora záchranky, moje žena manželku spoluviníka, a ve filmu nakonec jen nesu nosítka (smích). Ale byla to nádherná práce. Na jaře jsem také točil hraný dokument o politických procesech. Premiéru měl nedávno v Litomyšli na zahradní slavnosti a teď se chystá jeho uvedení v televizi. Příští léto možná, když to dobře dopadne, budu točit film, ale zatím nemohu říct víc.   

Slyšela jsem, že jste i vášnivým motorkářem…

První motorka, na kterou jsem sedl, sestavil můj táta – na motorkách jsme jezdili odmalička. Později mi táta postavil motokrosovou motorku, na té jsem jezdil ve dvanácti třinácti a v patnácti jsem si udělal první řidičák. Velkým koníčkem mého tatínka jsou veteráni – předválečné motorky. K tomu jsem také hodně přičichl, takže jsem vlastnil i motorku se sidekárou. Sice jsem ji musel poslat do věčných lovišť, ale rýsuje se další. Veterány si moc užívám a jsem rád, že si je oblíbila i moje žena, takže jezdíme veteránské rally s vozy zn. Ariel. Sejde se třeba sto motorek vyrobených do roku 1945, výjimečně i motorky z padesátých let, a jezdí se okruhy. Zahájíme ve čtvrtek večer a jezdíme do soboty se zastávkami na kafíčko a podobně. Já k tomu mám rád i stylové oblečení – pumpky, rukavice, to je moje, na to si potrpím. Nejde o závod jako takový, ale spíš vyhlídkovou trasu. Někdy takové rally sami pořádáme. Loni jsme byli u Seče a letos jsme vyrazili k Jihlavě.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)