Přesně před rokem převzal dramaturg Milan Šotek vedení činoherního souboru Národního divadla Brno. A už během prvního roku prošel soubor velkou proměnou. „Asi nejmarkantnější proměnou, kterou nemohli nezaregistrovat naši diváci, prošel právě herecký soubor. K této sezoně jsem s sebou přivedl devět nových tváří, a to už je pořádný výsadek, jejž musí stávající soubor organicky vstřebat,“ bilancuje Šotek největší změnu a nastiňuje i další plány, mezi něž patří hledání nových autorů, kteří napíšou hru přímo pro brněnské divadlo.

Do Národního divadla Brno jste nastoupil před rokem. Jak hodnotíte své dosavadní působení v roli šéfa činoherního souboru? A pokud bychom se vrátili k plánům, které jste před rokem představil, co už se vám podařilo?

Asi nejmarkantnější proměnou, kterou nemohli nezaregistrovat naši diváci, prošel herecký soubor. K této sezoně jsem s sebou přivedl devět nových tváří, a to už je pořádný výsadek, jejž musí stávající soubor organicky vstřebat. Tomu napomohla i skutečnost, že výrazně ubylo hostujících herců. Z prvních čtyř premiér posledního kvartálu, které již vznikaly v mojí dramaturgii, vyšli pokaždé nejlépe herci, a tak to mělo být – členové hereckého souboru se musejí v prvé řadě sehrát v ansámbl. Mám velkou radost, kam až s nimi hned napoprvé došel kmenový režisér Štěpán Pácl v Lucerně. Tím spíš se těším na vše, co je před námi. Jinak jsem první šéfovský rok pojal jako přetlakovou komoru a zabýval se ne vždy příjemnou „optimalizací“ každodenního uměleckého provozu. Manažeři tomu říkají „nastavit procesy“. Slovy Jiráskovy Lucerny – byl jsem povýtce „pan kancelářský“. Věřím, že se to vyplatilo a že se v příštích letech budu moci o to více věnovat tomu, za čím jsem do Brna přišel. Tedy tomu, co se odehrává na jevišti.

Už při svém nástupu jste upozornil na to, že chcete hledat čisté žánry a netoužíte po fúzi s divadelní alternativou. Soudě podle zájmu o nové kusy této sezony, jak to podle vás diváci přijali?

Myslím, že alternativní je v základu každý umělecký postoj. Kdo by také chtěl pouze replikovat něco, co už udělal někdo jiný, respektive zmnožovat něco, čeho se divákům dostává? Rozdíl je, hlásím-li se jako umělec k nějaké tradici a tu vědomě rozvíjím, nebo zda treplevovsky potřebuji „nové formy“. Jsem přesvědčen, že k povinnostem divadla našeho typu nepatří ohledávat mezní cesty divadelního umění, ale prohlubovat pramen, z nějž prýští „drama“. A to je pramen stejně mocný jako v hudbě „symfonie“ či ve výtvarném umění „figurativní malba“. Ani v nejmenším to nejsou cesty jediné, rozhodně jsou ale nevyčerpatelné. Stejně jako možný zájem o ně. Vyčítat činohře Národního divadla Brno, že se plně soustředí na činohru, bylo by jako hubovat jazzovému klubu, že hraje jazz.

Pojďme se na chvíli zastavit u prozatím poslední premiéry – Jiráskovy Lucerny. Před premiérou jste říkal, že musíte neustále obhajovat, že Lucerna na jeviště v dnešní době patří. Čím osloví dnešní diváky?

Asi není divu, že jedna z nejčastějších otázek novinářů byla: O čem hrát Lucernu dnes? Postupně jsem se ustálil na odpovědi: O tom, že bylo i nějaké včera! Víte, jako dramaturg nemám příliš v oblibě slovo „aktuální“, až moc mi zavání denní aktualitou. Vodníci nejsou aktuální dnes a nebyli aktuální ani v den prvního uvedení. Co v den prvního uvedení aktuální bylo, na to bychom se museli podívat do dobových novin ze dne 17. listopadu 1905. Lucerna dnes může diváky oslovit především sama sebou – tedy za předpokladu, že se scénicky realizují ty její kvality, které jsme si uvykli odbývat ironickým komentářem. A ježto jsou to zhusta kvality komediantského divadla, těžko je mohou poctít ochotníci. Lucerna chce výborné herce a výborného režiséra a výborné výtvarníky. Napsaná už výborně je.

Jedním z vašich plánů, jež jste představil, bylo hledat autory, kteří by psali přímo pro brněnské Národní divadlo. Jak se to zatím daří?

Daří, ale hned to ťukám na dřevo. Fázi hledání máme z větší části za sebou, k dnešnímu dni pro nás píše hru na pět oslovených autorů. Věříme, že řada jmen bude pro divadelní svět vskutku okysličovacích, neboť přicházejí od prózy či poezie. Zadání bylo jediné: ať už bude dramatický text formálně pojednán jakkoli, dramatik – má-li být hoden toho jména – musí mít jasnou, třebas jen svou soukromou představu o jeho možné scénické realizaci. Taková kvalita se totiž do textu hry vždycky „propíše“. Dramatik nepíše textový materiál visící ve vzduchoprázdnu. Sami jsme napnutí, kdy budeme sklízet. Trvám na tom, že dramatický text a režijně-dramaturgická koncepce nemají vznikat zároveň, jakkoli může být potenciální režisér předem znám. Dramatik má mít čas na psaní a režisér s výtvarníky následně další čas na přípravu inscenace. Možná že se některá hra objeví už v příští sezoně, ale dost možná se to celé protáhne, nakupí a za tři roky třeba přijdeme se sezonou původních českých her.

Činoherní soubor má v této sezoně za sebou čtyři premiéry, před sebou ještě šest. Na kterou z nich se těšíte nejvíc?

S velkou nadsázkou mohu říct, že jsem pozici uměleckého šéfa přijal proto, abych uvedl Lilioma od Ference Molnára. To je má srdeční hra, se kterou jsem jako dramaturg nepochodil ani na Vinohradech, ani v pražském Národním. Čili jsem se nyní objednal k sobě jakožto uměleckému šéfovi a svůj dramaturgický návrh přijal s nadšením. Je to opravdu tuze půvabný kus. Vhoďte do tavicího tyglíku Periferii Františka Langera a Kazimíra a Karolínu Ödöna von Horvátha, přidejte fantaskní motiv cesty do nebe a zpět – a máte o hře jasnou žánrovou představu. Štěpán Pácl navíc obě zmiňované hry inscenoval, čili to v jeho pojetí a se skvělou ústřední dvojicí Ivan Dejmal a Petra Lorencová slibuje být opravdovým divadelním svátkem.

Jaká je podle vás v dnešní době hlavní úloha činoherního divadla? A proměňuje se nějak za poslední roky, nebo zůstává stejná?

Obecný návod nemám. Na činohře půjde vždy o možnost něco se o člověku dozvědět prostřednictvím předvedení. A nikdy se takový přístup neobejde bez práce se slovem. Pozor, nemyslím tím nutně východisko v „dramatickém textu“ – herci přece neříkají text, herci mluví. A to je projev veskrze tělesný, k jehož kvalitám se žel stáváme necitliví. Ve světě je teď dosti populární nová divadelní profese – „aromář“. Tedy někdo, kdo v průběhu představení infuzuje prostor hlediště vůněmi. Známe to ze 4D kina, kde se dokonce šíbuje sedačkami, aby se diváků vůbec něco tklo. Být trendy, rozvoněla by se v Lucerně po slově „mateřídouška“ sálem mateřídouška. Už jak to říkám, vjemy zdvojuji. Dnešní činohra měla by znovu kultivovat lidskou citlivost – aby herec říkal „mateřídouška“, divák mateřídoušku cítil a aromář mohl spokojeně míchat parfémy pro světové značky.

V letošní sezoně uvádíte několik her v české premiéře, například jen rok poté, co byly uvedeny v zahraničí. Je to určitá přidaná hodnota, kterou diváci dokážou ocenit? A budete v tomto „trendu“ pokračovat i v následujících letech?

Ano, naše první sezona v Redutě vydala zprvu nezáměrnou dramaturgickou řadu „nejnovější hry renomovaných dramatiků“. Nový Mayenburg, Letts, McDonagh… Brněnský divák má možnost posoudit, jak vypadá aktuální tvorba „klasiků současné hry“. Také v příští sezoně přineseme minimálně dvě hry z tohoto ranku. Těší mě, že má brněnská činohra natolik dobrou pozici, že nám agentury české premiéry těchto autorů svěřují. Jednak to vytváří dobrý, i když nemilosrdný kontext pro současnou českou hru, o které již byla řeč, a pak repertoár nepřepadává pouze na stranu „klasiky“. Jiráskova kouzelná Lucerna je poměřena McDonaghovým nekorektním Velmi, velmi, velmi temným příběhem. A v tomto duchu chceme příběh Mahenovy činohry psát i v příštích sezonách. Ovšem jen pánbůh ví, velmi, velmi, velmi, jaký ten příběh bude.

Lucerna. Foto: Národní divadlo Brno.