Herečka Monika Maláčová začínala na Provázku a po působení v Praze v roce 2007 zakotvila v činohře Národního divadla v Brně. Má stále velké charisma a okouzlující hlas. Sama si také píše autorské texty.

Máte za sebou účinkování na Provázku, v HaDivadle – jak vzpomínáte na doby, kdy jste se věnovala alternativnímu divadlu? 

Byli jsme především mladí, plní nadšení a sil. Trávili jsme společně celé dny a večery, po představení jsme šli do kavárny Bohéma a potom do nějakého divadelního klubu. Ty tenkrát byly plné kolegů z jiných divadel, řádili jsme mnohdy do nočních hodin a ráno opět na zkoušku… Vše se zvládalo naplno a byli jsme spolu většinou rádi. Samozřejmě nebylo vždy všechno tak růžové, pře a dohady o výsledek představení bývaly časté, ale všem šlo o co nejlepší a nejúdernější dopad na diváky. A to se nám dařilo skvěle – věřili jsme si a byli jsme velice pracovití.

Která z provázkovských inscenací vám zůstala  zakořeněná hluboko v srdci? 

Těch inscenací by byla celá řada: Balada pro banditu, Markéta Lazarová, Karamazovci, Příběhy dlouhého nosu. Ale mou kariéru nastartovala poetická Pohádka máje, kdy jsem byla vhozena doslova na poslední chvíli do postele Ríši a hrála jsem za herečku Evu Gorčicovou, která již byla v té době v angažmá v Městském divadle (dříve Divadlo bratří Mrštíků). Ríšu hrál Mirek Donutil, Helenku Iva Bittová, já jsem byla Ríšova pražská bytná Božena, bylo mi tehdy necelých sedmnáct let… Dovedete si představit, jak asi ta herecká partneřina probíhala!? Mirek mě, ve vší počestnosti, hodně naučil – nenechat se rozesmát jeho reakcemi, ale i nestydět se, a jak říkal režisér Zdenek Pospíšil: Nebýt pumprdentní. Být pravdivá. Takže to asi je Pohádka máje, která mi navždy zůstane hluboce vryta v srdci i v mozku. Provázek byl vůbec mou hlavní hereckou školou.

Jaké cesty vás zavedly do Prahy, kde jste mj. účinkovala v Divadle Ta Fantastika? 

Jsem narozena v Praze, miluji Prahu, toužila jsem se tam někdy zastavit na delší čas a hrát pro mé tetičky a strýčky. Paradoxně jsem do Prahy od divadla v Brně utekla. Byla jsem přesvědčená, že jsem již sdělila na jevišti vše a chci už jenom klid a pohodu. Vdala jsem se, měla jsem bohatého a žárlivého manžela, dceru na prestižním gymnáziu, vilu se zahradou na Ořechovce, psa, kočku, krkavce, zlaté rybičky…. A nestačilo mi to. Chyběla mi bláznivá parta v divadle, šílení režiséři, tréma… Zahodila jsem zástěru, hrábě a šla za svou touhou. Dejvické divadlo – krásné představení – Kouzelné flétna – úžasné setkání s tamními herci a herečkami, současně jsem zkoušela i ve Fantastice s režisérem Morávkem Excalibur. Další nádherné setkání s herci, rockery, tanečníky. Všemu vévodila Lucka Bílá, naprosto pohodová ženská bez nějakých hvězdných manýr. Doteď o sobě všichni víme a dokonce i já z Brna, přes všechny nástrahy D1, se s nimi potkávám. V Národním divadle jsem pracovala s režisérem Pitínským, kdysi začínal také na Provázku. Byla jsem na jevišti vedle pana Štěpničky, paní Medvecké, zažila jsem ještě jeden z posledních večírků na Kampě u pana Vinkláře, možná to byl i poslední.

Na které režisérské osobnosti ráda vzpomínáte? 

Režiséři z Provázku – Scherhaufer, Pospíšil, Tálská. Dále  Ivo Krobot, Miroslav Krobot, Arnošt Goldflam, Pitínský, Láďa Morávek. Zdenek Dušek… Je to nespravedlivé vůči ostatním, s kterými jsem pracovala. Mladší generace režisérů jistě promine, ale aspoň jedno jméno: Roman Groszmann, noblesní člověk a mimo jiné talentovaný herec mimořádně zajímavého vzezření, Duo SKUTR, Honza Frič…..

Zmiňovanou Královnu noci jste zpívala vícekrát – kdy a kde? A jakou vlastně máte hudební průpravu?

Královna noci mi pomohla k prosazení právě v Praze. Poprvé jsem ji zpívala v 90. letech v Telči na náměstí za doprovodu tahací harmoniky a mandolíny. Podotýkám, že v původním rozsahu. Žádná úleva od tříčárkovaného F, což je prubířský kámen pro tuto koloraturní árii. Vybírali jsme drobné do klobouku, který byl uložen hned vedle kočárku s mou tehdy půlroční dcerkou. Následoval Amadeus v Městském divadle v Brně, kde jsem byla pět let v angažmá, a Dejvické divadlo. Moje pěvecká škola byla tedy konzervatoř, náměstí v Telči a ve Vídni a hospoda v Řídelově na Vysočině, kde jsme si to s kolegy muzikanty zkoušeli.

Nelákala vás nikdy kariéra zpěvačky nebo operní divy? 

Doteď se tluču do hlavy, že jsem nebrala operní zpěv vážně… Kde jsem mohla být?! V MET?????

Je pravda, že jste zpívala i s kapelami – jak přišly takové nabídky? 

Zpívala jsem se všemi možnými tělesy včetně dechovky a brněnské alterny. Jsem i držitelkou Ceny klubové tvorby. Doteď nechápu, že jsem se minimalistickou muzikou tak hezky živila. Bohužel nic netrvá věčně.

Jakou muziku vy sama posloucháte? 

Poslouchám vše od klasiky přes lichotivý jazz, lidovku, rock….

Máte dnes v nějaké inscenaci příležitost projevit váš pěvecký talent? 

Mám svůj klasický repertoár, vlastní tvorbu, písně z filmů 30. a 40. let. Dnes se prakticky činohra bez zpívání neobejde, takže ano, zpívám i v Mahence, nyní nově v Jánošíkovi.

Co rozhodlo pro váš návrat do Brna a konkrétně do činohry NdB? 

Vždy jsem byla dobrodruh a po dobrodružství v pražském Národním jsem chtěla zkusit to brněnské, jestli je jiné. Ale ne, je stejně krásné. Má magickou, ušlechtilou atmosféru.

Často hrajete prostořeké ženy – jsou blízké vašemu naturelu? 

Nevím. Spíš mi to blízké není. Jsem asi takový energický typ, ale umím na jevišti i mlčet.

Váš herecký rejstřík je bohatý. Máte pocit, že jste si na jevišti ještě něco nevyzkoušela? 

Ještě jsem nevisela v šálách a netočila se na nich, nechodila jsem na laně a netančila na špičkách…

V čem vás v Mahenově divadle můžeme momentálně vidět?

Nově hraji v Jánošíkovi, jinak v Ostrově pokladů, v Brněnských pověstech, ve Strachu jíst duši, v Sekalovi – tam jsem krásně němá…

Děláte i autorské věci – mj. pásmo o Boženě Němcové – sama jste si ho napsala – a jak vás napadlo? 

Božena Němcová mě oslovila již jako dítě, milovala jsem nádherné vydání Babičky s obrázky malířky Kvěchové. Na Provázku jsme hráli Viktorku – scénicky zpracovanou Seifertovu báseň Píseň o Viktorce – ztvárnila jsem tam poprvé Boženu Němcovou. Koketovala jsem s myšlenkou na Němcovou spousty let a k realizaci došlo až v Praze, kdy jsem konečně měla sílu a čas studovat, číst, dumat. Vytvořila jsem hraný scénický dokument, jak tomu neskromně říkám. Nejlépe vyzní v knihovnách. Nazývám ten projekt Divadlo z knih.

Jakým dalším projektům se věnujete mimo divadelní scénu? Nechystáte něco nového? 

Chystám se do důchodu. Jinak jsme zahájili v Redutě zkoušení o brněnském žurnalistovi, libretistovi a básníkovi Rudolfu  Těsnohlídkovi.

Co děláte ve volném čase? Jste vášnivá milovnice psů… 

Volný čas? Co to je? Asi to, když uklízím, vařím, peru, žehlím… Ano, miluji zvířata a chovám psy. Momentálně procházím pubertou svého pitbula Brada, je to tvrdá zkouška trpělivosti, ale on mi to vrací svým psím pohledem a jednou to budou jenom jeho oči, které se na mně budou s obdivem, respektem a láskou dívat. Takže to beru opravdu zodpovědně.