Exkluzivně pro Brňana: Pavel Tomeš

Humor je nejlepší cesta, jak se nebrat moc vážně a nezbláznit se, říká známý stand-up komik.

  • Foto

    Tino Kratochvil

Fejetonista, scenárista, textař, stand-up komik, známý mj. z show Na stojáka, Stand-up jako Brno, i protagonista vlastní Tomešou, to vše je Pavel Tomeš. A nyní ještě navíc i autor románu Až na ten konec dobrý. Knihu si sám vydal a na tuto sobotu 13. listopadu chystá její křest v hotelu Passage, který spojí i se stand-up show.

Patřil jste už ve škole k dětem, které měly nejlepší slohové práce?

To teda určitě ne. Bez textového editoru jsem byl tehdy vyřízený. Úvod, stať a závěr byly tři hlavy strašné saně, se kterou jsem na základce i na gymplu dost bojoval. Měl jsem to furt poškrtané, nedodržoval jsem okraje a trápila mě neshoda podmětu s přísudkem. Ale pak přišel vynález textového editoru a já konečně mohl začít psát. Pracoval jsem pak dokonce v novinách, psal fejetony, stand-up comedy výstupy a nakonec i knihy. 

Kdy jste pro sebe vůbec žánr stand-up comedy objevil? A co vás na vystupování na veřejnosti nejvíc baví?

Viděl jsem v televizi pořad Na stojáka a připadalo mi, že bych to zvládl taky. Zkoušeli jsme to v brněnském pořadu NaMikrofon a pak jsem začal vystupovat i v pořadu Na stojáka. A tam jsem doteď. Nejvíc mě na stand-up comedy baví, když se občas povede dohnat někoho smíchy až k slzám, nebo že nemůže vůbec popadnout dech. Lidské smíchy a záchvaty smíchu jsou opravdu pestré a velmi nakažlivé, já se pak směju na pódiu taky, úplně se odbourám, tohle je opravdu úžasné.

Jaká je mezi stand-up komiky na jedné straně kolegialita a na straně druhé rivalita?

S kolegy z Na stojáka, se kterými vystupuju, pociťuju spíš kolegialitu a pohodu. Úspěch si přejeme a těžké momenty někoho, kdo je zrovna na pódiu, prožíváme s ním, protože víme, že příště se to může stát nám. A když někdo slízne od publika víc smetany než ostatní, nezávidíme mu, prostě příště už nejede.

Lze z fejetonu udělat stand-up a naopak?

Ano, některé své fejetony jsem vykradl a udělal z nich stand-up a někdy i naopak. Ale některé věci napsané nefungují tak dobře, když se říkají, a samozřejmě platí to i obráceně. Tohle mě ale nepřestává bavit pozorovat a zkoumat, tyhle rozdíly mezi napsaným a řečeným.

Vydal jste tři knihy fejetonů – kdy vznikla potřeba napsat román?

Tak napsal jsem těch fejetonů už tolik, něco přes dvě stě, že jsem chtěl už zkusit něco jiného. Zajímalo mě, jestli to zvládnu, protože upřímně jsem nechápal, jak někdo může napsat knihu, která má víc než 100 stran. Nechápu to doteď.

Netajíte se, že kniha Až na ten konec dobrý je o smrti – proč tak ponuré hlavní téma?

Pro někoho to může být ponuré téma, ale kniha rozhodně ponurá není. Je to humorný román o smrti, takže je to hlavně o životě. O životě jedné redaktorky černé kroniky, jedné malé holky, které umřeli rodiče, a jednoho svérázného dědka, který se o ni stará. Myslím, že je i trochu o naději. I když ne moc velké. Jakože – i když jednou umřeme, do té doby se může stát spousta úžasných věcí. A spousta legrace. Myslím, že je téma smrti v knize uchopeno tak, že by se měli čtenáři častěji bavit a smát než vrhat ze skály.

Dá se říci, které z těchto postav nejvíc fandíte?

To se mi dost měnilo, většinou to byla ta, kterou jsem zrovna psal. Nedokážu ani teď s odstupem říct, kdo z nich je vlastně hlavní postava. Všechny tři mluví v ich-formě a mají srovnatelný prostor, žádná z nich není dominantní. Nechám tohle rozhodnutí na čtenářích.

Stalo se vám, že se vám některý z hrdinů během psaní románu vychýlil z původní představy?

Asi ano, psaní románu je dlouhý proces, během kterého často změníte některé podstatné věci. A navíc si tu dlouhou cestu chcete trochu zpříjemnit, a tak v knize postavy místy pořádně dovádějí.

Jaké to je být sám sobě i vydavatelem?

Skvělé, zejména v tom, že nic, co si kolem knihy jako autor vymyslíte, není pro vydavatele problém. A jako vydavatel se o ni starám jako o vlastní, je to moje jednička, nemusím dělit svou pozornost mezi desítky jiných titulů. Chápu, že to není pro každého, ale kdo už by měl lépe prodat svou knihu než autor? Samozřejmě je to risk, investoval jsem do nové knihy většinu svých úspor, ale věřím jí, tak proč ne.  

Lze se dnes „na volné noze“ v českých luzích a hájích uživit psaním?

Tak to vám řeknu až časem, až uvidím, jak tohle dopadne. Vydávat své knihy sám je samozřejmě jedna z cest. Při běžném vydání knihy se k autorovi z jejich prodejů dostane doslova jen desátek. Samozřejmě vydat knihu a následně ji i promovat a prodávat je obrovská dřina, o jejímž rozsahu jsem neměl úplně reálné představy. Obdivuji všechny, co se touto cestou vydali. Ale kupodivu mě to zatím baví, tak uvidíme. Nejlepší je mít ještě něco k tomu, v mém případě stand-up comedy. A pak to třeba nějak propojit. Vymyslel jsem si třeba „literární stand-up“, takové o něco živější autorské čtení, se kterým jezdím po knihovnách.

Váš román Až na ten konec dobrý označujete za „háelpéčko“. Můžete nezasvěceným tento termín objasnit?

Háelpéčko je zkratka HLP, tedy Hluboký Lidský Příběh. Jedna z postav pracuje v novinách a takhle se mezi novináři ironicky označují některé ty „velké“ příběhy z novin. Já za háelpéčko jako prase označuji na obálce celou knihu. Jak je to myšleno, zjistíte po přečtení knihy.

Říká se, že humor je solí života. Přesto – stalo se vám někdy, že vám byl váš smysl pro humor spíš na obtíž a nesetkal se s odezvou?

Já myslím, že když má někdo smysl pro humor, tak právě má i smysl pro to, kdy se ten humor hodí a kdy ne. Už jsem dost starý na to, abych uměl některé vtipné poznámky v jistých situacích spolknout, i když je to někdy opravdu lákavé.

Kdy vás naopak smysl pro humor „zachránil“?

Zachraňuje mě každý den. Mám rád lidi, kteří mají smysl pro humor, rádi si dělají z věcí legraci a rádi se smějí. Je to ta nejlepší cesta, jak se nebrat moc vážně a nezbláznit se.

Váš první román se chystáte pokřtít právě teď – v sobotu 13. listopadu v hotelu Passage. V programu slibujete stand-up i zpěv a jako kmotru Hanu Holišovou – to asi nebude úplně obyčejný večer…

To teda nebude. Křesty knih jsou většinou strašná nuda, kde největší vzrušení pochází z toho, jestli se podaří někoho trefit zátkou od šáňa, a tomu jsme se chtěli vyhnout. Takže to bude vlastně představení stand-up comedy, do kterého zapojím i Hanku, která do toho zase zazpívá, a ten večer věnujeme knize. Máme tam nachystaná překvapení a taky afterparty. Kdo tam nebude, nebude muset na Silvestra dlouho přemýšlet, co udělal v tomto roce špatně. No a uvidíme, třeba i někoho trefíme zátkou od šáňa.

Je pravda, že Hanka má váš román už přečtený?

Ano. Hanka je strašně poctivý člověk, myslím, že by to ani nepokřtila, kdyby to nečetla. Takže tu tlustou knihu i ve svém neskutečně vytíženém programu skutečně přečetla. A líbila se jí. Mám z toho radost, že to křtí právě ona. Je to velmi milá, skromná a sympatická osoba, se kterou je sranda, i když by klidně, vzhledem k tomu, co už dokázala, mohla být pěkně nafrněná a pyšná princezna.

Co vše hodláte na křtu o knize prozradit – a co zůstane až na čtenářích?

Kniha je taková tajemná skříňka, ze které by se podle mě nemělo ukazovat příliš mnoho, dokud s ní nezůstanete o samotě. Takže samozřejmě, je to křest, něco překvapivého tam bude, ale něco zjistíte, až když knihu vezmete k sobě domů.

Vaše kniha má obdivuhodných 420 stran – jaký byl váš původní odhad, týkající se rozsáhlosti románu?

Věděl jsem, že to bude mít přes tři sta stran. A taky mělo. Ale pak jsme ještě zvětšili písmo, aby se to líp četlo. Nešetřili jsme papírem, ale zato šetříme oči čtenáře. Až při vydání této knihy jsem si vlastně uvědomil, jak malým písmem je většina beletrie vytištěná. Takže ano, je to tlustá kniha, ale zase myslím, že to rychle odsejpá, takže ji přečtete rychle a můžete mít ze sebe dobrý pocit, jakou tlusťošku jste přečetli.

Jaký nejdelší román jste přečetl vy sám?

Asi román To od Stephena Kinga, ten má skoro 1100 stran. Je to skvělá kniha, i přes všechny ty slabomyslné filmové adaptace, které se ji pokoušely zpracovat. Byl jsem napnutý celých těch 1100 stran. Když jsem ji četl, nechodil jsem ani s kamarády do hospody, dokonce jsem tehdy odmítnul rande, musel jsem to prostě dočíst.

Už máte nějaký další námět v šuplíku?

Mám a strašně se těším, až k němu sednu a začnu ho rozvíjet. Kdybych ten námět tady stručně popsal, budete si myslet, že mi přeskočilo. Tak uvidíme, co z toho vyleze. Už teď je ale jasné, že to bude zase něco úplně jiného než kniha Až na ten konec dobrý.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)