Stejně jako všichni věřící i vikář Roman Kubín momentálně prožívá období nejvýznamnějších křesťanských svátků. Jako biskupský delegát pro pastoraci řídí pastorační středisko v brněnské diecézi. To se kromě přednášek a poradenství zaměřuje i na širokou veřejnost, podílí se na formaci laiků k evangelizaci a spolupracuje s jednotlivými farnostmi.

Co vše obnáší práce pastoračního střediska?

Je to samozřejmě práce pro lidi ve farnostech, kteří něco aktivně dělají, máme vzdělávací kurzy, nabízíme setkání a přednášky, spolupracujeme s farnostmi, Diecézním muzeem či Diecézním centrem mládeže, ale pořádáme i věci na kulturně-vzdělávací bází pro všechny bez rozdílu, ať se považují za věřící či nevěřící – např. Noc kostelů nebo festival mládeže Kefasfest, který se koná vždy na konci června na krásném místě v Rosa Coeli v Dolních Kounicích. Nabízí hudbu, která je inspirována křesťanstvím nebo židovstvím, vždy se tam snažíme nalákat zajímavé osobnosti, a do programu patří i přednášky další pořady. Festival se zaměřuje spíš na mladší publikum, ale není výjimkou, že se ho účastní celé rodiny.

Jak spolupracujete s Velikonočním festivalem duchovní hudby?

Hudební stránku připravuje náš odborník na hudbu Ondřej Múčka ve spolupráci s Filharmonií Brno a dramaturgií festivalu a dohlíží, aby festival hudebně ladil s naším liturgickým časem. Pak se samozřejmě podílíme technicky, když je třeba připravit kostely na koncert, což zůstává v péči jednotlivých farností.

Jaký rozměr pro vás mají Velikonoce?

V kanceláři mám před očima obraz vzkříšeného Krista, kde sv. Tomáš vkládá ruce do jeho boku a Pán ho vybízí, aby uvěřil tomu, co je neuvěřitelné – že Kristus, Bůh a člověk v jedné osobě, může vstát z mrtvých. Symbolicky tak vyjadřuje smysl Velikonoc, které jsou pro křesťany největšími svátky, jde o věc, která se nás osobně dotýká. Vše, co jsme před Velikonocemi prožívali, postili se a snažili se o očištění našeho života, ujasňovali si důvod, proč tady jsme, se ve třech velikonočních dnech naplňuje. Jde o něco hluboce osobního a zároveň jde i o obnovu a obrození celého společenství církve a přihlášení ke kořenům, z nichž naše víra vyrůstá. Čas velikonoční prožíváme úplně jinak než běžné dny, je zároveň doprovázený bohoslužbami a má svou charakteristiku a specifický ráz.

Těší vás, že se Velký pátek stal před časem státem uznaným svátkem?

Je to pro nás velice příjemná skutečnost. Může to možná přinášet potíže lidem z oborů různých služeb, na druhou stranu jsem byl v minulosti na Velikonoce několikrát v Německu, kde se všechny obchody zavřely, vše se zklidnilo a nastal opravdu poklidný čas, aniž by to někoho trápilo. Pro křesťany je příjemné, že mohou prožít tento den v klidu. Vím o mnoha lidech, kteří si i dřív, než šlo o státem uznaný svátek, vzali v práci volno a přišli do katedrály na mši svatou už na Zelený čtvrtek, kdy kněží obnovují svoje závazky, aby se za své kněze mohli modlit.

Jak vypadají velikonoční bohoslužby?

Jsou jiné než běžná nedělní mše svatá. Na Zelený čtvrtek se stává mše připomínkou Poslední večeře Páně a přináší i hlubokou symboliku omývání nohou, kterou Kristus svěřil církvi. Sám jsem to jako kněz několikrát prožíval a myslím, že jde o připomínku toho, co je posláním kněze – sloužit všem a možná i těm, kteří si to z našeho pohledu ne úplně zaslouží. Jde o krásné gesto pokory před lidmi. Na Velký pátek dochází při bohoslužbě v tichosti k uctívání kříže, dostavuje se velká bolest u Kristova hrobu, ale i naděje na vzkříšení. Sobotní večerní modlitba je už radostná, protože víme, že vše, co proběhlo, nekončí, ale pokračuje Kristovým zmrtvýchvstáním. V těchto dnech prožíváme okamžiky s Kristem mnohem niterněji.

Jaké tradice se promítají do církevních svátků?

Křesťané vždy měli schopnost do určité míry integrovat do svého prožívání vše dobré, co je okolo nás. Třeba i pohanské zvyky, které nebyly odmítnuty, pokud neobsahovaly něco negativního nebo zlého. V kostelích se koná požehnání pokrmů a přináší se i velikonoční vajíčka. Samotné vajíčko je symbolem života, neboť skořápka může symbolizovat hrob, ze kterého Kristus vstal. Těmto věcem se vůbec nebráníme. Propojení duchovního a lidského je o Velikonocích možná ještě hlubší než jindy. Křesťané znovu vstupují do světa, který má své poslání a my mu je můžeme přinést. Žehnání pokrmů mělo i praktický význam. Naši předkové se možná postili víc než my, a když po delší době začali jíst, tělo samozřejmě nějak reagovalo. Požehnání jídla byla prosba za to, aby pokrmy, které požíváme, nám po dlouhé době odříkání neškodily.

Působíte i v nemocnicích či vězeňských zařízeních. Kdy se podle vás lidé obracejí k Bohu, pokud nevyrůstají ve víře?

Každý příběh je velmi specifický. Člověk se může obrátit na víru ve zlomovém okamžiku, kdy se zamýšlí nad životem, jak ho prožil, někdo se možná od víry vzdálil nebo ji z různých důvodů zapřel a rozhodne se k ní vrátit. Na druhou stranu se nechává pokřtít spousta mladých lidí ve věku od čtrnácti až do třiceti let. Mohou například studovat ve velkém městě a poznávají, že život může mít i jiný rozměr. Třeba právě v kostele u jezuitů je nemálo vysokoškoláků, kteří právě o Velikonocích přijímají křest jako završení své cesty a vyznání Krista. Jejich osudy jsou velmi různorodé, od náhody, kdy zabloudili do kostela, až po razantní zásahy, kdy měli o víře jasno. Jsou lidé, kteří jdou životem s námi jako křesťané. Na některé případy jsem narazil i mezi bezdomovci, kteří se scházejí v kostele sv. Michala. I mezi nimi existují lidé, kteří začali žít ve víře, našli práci a docházejí pomáhat těm, kteří jsou stále na ulici. Pán Bůh si vybírá kohokoliv. Někdy člověka přivede k víře nemoc a chce začít žít jako křesťan – z těchto cest Páně se můžeme jen radovat, tehdy přicházíme prakticky k hotovému.

Jaké jsou vaše aktivity v Diecézním centru mládeže?

Jednou z největších akcí je diecézní setkání mládeže s otcem biskupem, které bývá v katedrále před Velikonocemi. Na místě se sejde asi dva tisíce mladých lidí, kteří si také sami připravují program – ať přednáškovou nebo hudební část. Každý z nich do programu něco vloží, což je velmi radostné. Druhou záležitostí je zmiňovaný Kefasfest. Na letošní rok už jsme vybrali skupiny a momentálně se domlouváme, kdo se zapojí jako pořadatel a podobně. Podílíme se také na celostátních setkáních mládeže. Máme ještě dům v Osové Bítýšce – Diecézní centrum života mládeže, kde mohou mladí pobýt, jak potřebují. Na místě je připravený tým, který mladé lidi přijímá a může s nimi absolvovat modlitby. Někdo na místo přijíždí za nějakou aktivitou, někdo za odpočinkem, někdo se tam učí na maturitu. Pořádáme také kurzy a informační setkávání o sebepoznání, komunikaci, vztahu s Bohem či o práci s dětmi.

Iniciovali jste i projekt Vezmi a čti…

Tento projekt se zrodil v roce 2013, kdy jsme oslavovali 1150 let od příchodu Cyrila a Metoděje. Chtěli jsme oživit četbu Písmu svatého – každou neděli se ke čtení vybíraly podněty a myšlenky od různých autorů, a pak jsme na to navázali mým krátkým nedělním zamyšlením. Čtení jsme věnovali dva roky a nešlo o to přečíst Bibli od začátku do konce. Starý a Nový zákon na sebe nějak navazují a my hledali možné paralely, věci, které se v Novém zákoně naplňují. Chtěli jsme události zařadit do kontextu. Dnes už čtení nepořádáme, ale vše si lze dohledat na webových stránkách, které k projektu vznikly.

Jak byste pozval na květnovou Noc kostelů?

Jde o velikou akci, kterou pořádáme s obrovským nadšením. Každý, kdo má chuť něco prožít, si může vybrat z bohatého programu – od pořadů pro děti až po specifické přednášky na duchovní témata. Těžko vybrat jednu věc za všechny. Máme ale na letošní rok připravenou jednu novinku – cyklotrasu, která povede z Brna směrem do Pohořelic a na ní budou moci zájemci navštívit jednotlivé kostely, do kterých se v minulosti promítla i německá stopa. Připravujeme také další programy a postupně je budeme zveřejňovat.

Nemohu se nezeptat – jak se vás dotkla událost posledních dnů – požár katedrály Notre –Dame?

Každá taková událost má nějaký význam, nic se neděje jen tak náhodně. Existuje samozřejmě několik výkladů, také v souvislosti s tím, že k požáru došlo na začátku Svatého týdne. Jedna z úvah je, že Francie byla vždy hodně religiózní země a v posledních letech se ze svého směřování hodně odklonila. Vnější zkáza symbolicky možná odkazuje na tu vnitřní, i tyto myšlenky vás mohou napadnout. Znamení přicházejí a těžko se dají jednoduše vyložit. Pro Francouze, kteří jsou na katedrálu právem hrdí, je to opravdu hluboká rána. Podobné události, stejně jako pád Dvojčat, jsou hranou, která může znamenat i obrodu. Můžeme tak vnímat snahu o vnější obnovu katedrály, která může být i obnovou vnitřní. Opět připomenu Kristův obraz – svou ránu Ježíš neschoval, aby byla do jisté míry apoštolům výčitkou, že svého Pána zapřeli. Rána zůstala ranou, ale byla proměněna. Možná to má člověka vést k tomu, aby měl před očima věci, kterou jsou v nepořádku, a aby před nimi neutíkal, ale aby je řešil. Může to být i výzva pro nás.