Zahrádkaření zůstává doménou českých domácností. A pandemie koronaviru a růst cen potravin tyto tendence jen posílily. Činnosti, která je hluboce zakořeněná už v několika generacích, se věnuje zhruba polovina všech českých domácností, což je o něco málo více než před covidem. Spíše, než potravinová soběstačnost je ale motivací potravinová suverenita, která klade důraz na možnost vybrat si své zdroje potravin, uvedl sociolog Národního institutu SYRI v Brně Jan Vávra.

Spojení práce i odpočinku, koníčků i povinností

„Vlastní výpěstky jsou velmi často sdíleny s rodinou či přáteli a pěstování má tím pádem dosah i mezi lidi, kteří sami zahrádkáři nejsou,“ upřesnil sociolog s tím, že samotná možnost mít vlastní čerstvé a zdravé potraviny je pro Čechy důležitější než finanční motivace, a to i v době ekonomické recese. „V tom je krása zahrádkaření, jde o mnohovrstevnou činnost, která v sobě spojuje práci a odpočinek, koníček i určitou povinnost o zahrádku pečovat, radost i užitek a snoubí se v ní najednou různé motivace,“ uvedl Vávra.

Není to jen věc seniorů z venkova nebo přežitek

V českém prostředí zahrádkaření rozhodně není jen záležitostí důchodců z venkova nebo postsocialistickým přežitkem. „Jde o samozřejmou součást života podstatné části společnosti. O aktivitu, jež přináší jednotlivcům i celku užitek, a zaslouží si své místo na slunci,“ vysvětlil odborník, který kromě SYRI působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

Zahrádkáři musejí ve městech o svůj prostor bojovat

O svůj prostor ale musí zahrádkáři zejména ve velkých městech bojovat. „Například dva roky trvající debaty o novém brněnském územním plánu ukázaly, že pokud zahrádkářské osady leží na zajímavých a lukrativních pozemcích v širším centru velkého města, místní politici bez uzardění opráší staré narativy o zahrádkách jako reliktech minulosti, které do města nepatří, jsou neudržované a poskytují útočiště bezdomovcům,“ upozornil Vávra.

Zelené městské oázy

Zahrádky, a zejména zahrádkářské osady a komunitní zahrady, jsou zelenými oázami měst, kterým poskytují různé ekosystémové služby, absorbují srážky, chladí vzduch a při vhodném způsobu údržby také rozšiřují biodiverzitu. To vše posiluje odolnost moderní společnosti, což se může hodit při jakýchkoliv budoucích krizích včetně té klimatické. Jsou k tomu potřeba vlastně jen dvě důležité věci: know-how a prostor. „Základní zahrádkářské know-how se v české společnosti stále udržuje a předává z generace na generaci,“ doplnil sociolog.

Oblibu zahrádkaření lze doložit i čísly

Organizovaných členů Českého zahrádkářského svazu je přibližně 130 tisíc, což je nejspíš více, než jaký je souhrnný počet členů všech českých politických stran. Číslo je řádově srovnatelné s počtem členů Fotbalové asociace, Sokola nebo dobrovolných hasičů.

Bezpečný prostor v době covidu

„V nejrizikovějších covidových obdobích byly zahrádky nejen venkovním prostorem, ve kterém může člověk legálně a bezpečně trávit svůj volný čas, ale možná i psychologickou pojistkou proti nevyzpytatelnému vnějšímu světu a obavám o nejisté zásobování potravinami. Takového prostoru, bychom si měli vážit,“ dodal Vávra.