Exkluzivně pro Brňana: Zuzana Spurná

Energii bereme z prožitků, štěstí a radosti.

  • Foto

    FNUSA

Léto je v plném proudu. Někdo z nás už má dovolenou za sebou, někdo je ještě v radostném očekávání. Jak moc důležité je pro naše tělo vypnout? A jak vlastně dovolenou co nejlépe prožít a případně zvládnout různá úskalí? O psychické pohodě nejen o prázdninách jsme si povídali s klinickou psycholožkou Zuzanou Spurnou, primářkou Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.

Jak důležitá je pro lidský organismus dovolená?

Problém u většiny lidí je, že si dovolenou drolí. Vyberou si týden, pak jdou do práce, pak zase jedou na týden na dovolenou, ale v takovém případě není oddych od povinností dostatečný. Dovolená by měla trvat nejméně čtrnáct dní v kuse, aby se člověk opravdu odpočinul. Dalším komplikacím můžeme čelit, když si chceme dopřát něco extra, a tak se rozhodneme vyrazit do vzdálenějších destinací letecky. To ovšem obnáší i balení kufrů, trávení času na letišti a rovněž starosti stran příletu a odletu mohou být stresující. Cesta nemusí být zkrátka ideální a vy se vrátíte z dovolené vyčerpaní, možná ještě v horším rozpoložení, než když jste odjížděli.

Jak tomu předejít?

Důležité je si dovolenou dobře rozvrhnout. Ideálně si před odletem do exotické destinace dopřát i pár dní volna v Česku, aby se člověk uklidnil, vyspal, zasportoval si, popř. se jinak zrelaxoval. A stejně tak po příjezdu. Doporučuji ještě jeden nebo dva dny volna na aklimatizaci, abyste vstřebali, že jste zpátky. Ale málokdo to tak skutečně dělá. Na dovolené je pak opravdu důležité dopřát tělu odpočinek, pořádně se vyspat a nebýt pod tlakem, že něco musíte. Uzpůsobit si program podle svého. Také je potřeba učinit předem v práci opatření, aby vás někdo zastupoval, a vy jste nemuseli přemýšlet, jak se vám během volna práce vrší. Právě toto způsobuje spoustě lidí na dovolené další stres. Mají obavy, že se vrátí domů, budou mít práce dvakrát tolik.

Jaká je šance, že se člověk vyčerpaný z práce na dovolené dostatečně zregeneruje či dospí?

Pokud se již jedná o začínající syndrom vyhoření s poruchami spánku a člověk delší dobu pociťuje psychickou nepohodu, která pramení z množství práce, málokdy se stane, že jenom dovolená pomůže. Tam už je potřeba učinit opatření i v případě nového nastavení pracovního režimu. Dovolená samozřejmě může znamenat dobrý začátek, jak to změnit, ale sama o sobě nic nevyřeší.  Nelze spravit za čtrnáct dní či tři týdny to, co se děje celý rok. Nemůžeme žít z toho, že se tři týdny budeme nabíjet, a dalších jedenáct měsíců a týden vyčerpávat. To není reálné. Energie se člověku musí kontinuálně a soustavně i dostávat. Dovolená je o radosti – být s rodinou, dělat, co mě baví, mít čas pro sebe a své koníčky. Není to lék na vyčerpání, které během roku přišlo. A jestli ano, tak na velice krátkou dobu.

Je léto, od Vánoc uplynul půlrok – je to ideální doba na odpočinek? Většinou už se dovolené nemůžeme dočkat…

Člověk by nikdy neměl být na pokraji sil. Pracovní režim bychom měli mít natolik zkorigovaný, abychom nedospěli do maximálního vyčerpání. Pokud jsme v klidu a v pohodě a těsně před dovolenou se objeví několikadenní stres, protože potřebujeme něco dokončit, jde o stres krátkodobý, a ten samozřejmě nevadí. To se stává poměrně běžně a je logické, že o to více se pak na dovolenou těšíme. Ovšem v případě, kdy jsme od Vánoc neměli žádné volno a nemáme už čím energii dobíjet, tak nám sprint před dovolenou může ještě víc ublížit.

Jak poznám rozdíl mezi začínajícím vyhořením a klasickou únavou?

Rozdíl je v dlouhodobosti. Pokud má člověk problémy se spánkem několik měsíců, s nechutí vstává do práce a není schopen po návratu domů dělat nic dalšího než sedět nebo dívat se na televizi, a už neprovozuje žádnou další aktivitu, rezignuje na sociální vazby, kontakt s lidmi a nevede žádný kulturní či sportovní život – tam už dochází k vyhoření. Zvýšená únava a nechuť cokoliv jiného podnikat je jasnou známkou syndromu vyhoření a ztráty energie.

V praxi to znamená, že víc investujeme, než dostáváme. A jedinou možností je nastavit jiná energetická pravidla. Kdyby náš stát fasoval energii dlouhodobě, ale pustil by nám ji jen na čtrnáct dní v roce s tím, že nám to bude stačit, nefungovalo by to. Těžko se za čtrnáct dní dostatečně zahřejeme tak, aby nám to vydrželo i po zbytek roku – to je nesmysl. I kdybychom se čtrnáct dní v energii „topili“, nevydrží nám do dalších měsíců. Energii musíme konstantně přijímat i vydávat – vše v dostačujícím poměru. A jak energii získáme? Z radosti, nijak jinak. Energii bereme z prožitků, štěstí a radosti, z těšení na budoucnost a z věcí, které nás naplňují a dávají našemu životu smysl. Radost prožíváme, když děláme něco, co nás baví – ať už jde o sociální či sportovní život, kutilství, výlety – může to být cokoliv, co nás uspokojuje a těší. Tam vzniká energie a vyrábí se transmitery, které udržují náš mozek fit. Proto se říká, že cíl není něco konkrétního, ale že cíl je cesta. Pokud tuto cestu, kdy se máme pořád na co těšit a z čeho radovat, nastoupíme, bude vše v pořádku. Povinnosti i radosti musí být v rovnováze. Když máme víc povinností, byť by to byla i práce, která nás dřív bavila, ale už nám přerůstá přes hlavu, dostaví se vyčerpání.

Je schopný vnímat pocit vyhoření člověk sám?

Spíše si dřív všimnou lidé z okolí – vidí, že se jejich blízkému nic nechce, nic ho nebaví, na nic se netěší a ani se nechce s nikým vidět. I za případnou návštěvou vidí další obtíže, že se např. bude muset obléknout, něco připravit, poté uklízet – a to vše ho vysiluje a unavuje. Už nemá žádnou energii radost prožívat, protože jen představa dalšího energetického výdeje je pro něj obtížná, a tak se raději podobného zážitku vzdá. Člověk přestává provozovat i aktivity, které ho předtím bavily. Nikam nechodí, nesportuje, ničemu se nevěnuje, ale jen pasivně odpočívá – tak se syndrom vyhoření pozná nejčastěji.

Pokud se vrátíme k dovolené a jejímu prožívání – platí nějaká pravidla, pro koho je lepší relaxovat s knihou a komu víc prospěje fyzická aktivita, nebo opravdu záleží na každém, co mu vyhovuje?

Každý ať se baví tak, jak mu to vyhovuje. Někdo si čte, někdo maluje, někdo si rád vyjede na kole – ale to neznamená, že si při cyklistické vyjížďce odpočinou všichni. Někdy je ale už i náročné přijít na to, co vlastně člověka baví. Hodně zaměstnaní lidé, kteří podávají extrémní výkony, si třeba na svého koníčka už ani nemohou vzpomenout. Někdy neví, co si s volnem počít. Ani tady obecné rady neplatí – každý si odpočine jinak. Nejhorší je držet se nějakého návodu. Z toho můžete mít další stres nebo pocit viny, že neodpočíváte správně.  

Co partnerská dovolená – jak sladit různé zájmy?

Život v rodině a život v páru je záležitost vzájemné tolerance. Když můj partner nechce lézt na zříceninu, tak ho nechám ležet vody a jdu sám nebo sama, případně s dětmi. Lze třeba vybrat takovou destinaci, kde část rodiny může lézt po horách a část zůstat u vody, nebo lze čas dovolené dobře rozvrhnout na dobu, kdy budeme chodit po památkách a kdy budeme odpočívat u rybníka nebo u moře. Musíme se snažit dohodnout, aby to pro všechny bylo přijatelné. V páru i v rodině se musíte umět domluvit po celý život. A ze vzájemné domluvy by měla vyplynout i společná dovolená. Často si na jednom místě mohou členové rodiny užít každý jinak náročný program. V rámci jednoho dne se lze rozdělit, ať jsou všichni spokojení.

Jak by měli naložit s volným časem rodiče, jejichž děti odjely k babičkám či na tábor?

Zažila jsem dost případů, kdy páry, jejichž čas absolutně naplňovala péče o děti, najednou nevěděly, co by spolu ve volném čase mohly dělat, najednou vzniklo prázdno. Problémem u mnoha párů je, že se po narození dětí stávají rodiči, ale zároveň přestávají být partnery. Když děti zmizí, najednou neví, co si počít, dokonce může docházet i hádkám či pocitu prázdnoty. To však neznamená, že by takový pár neměl dobrý vztah, jde spíš o to, že na podobnou situaci nebyl připraven. Když víme, že budeme bez dětí, je dobré se o tom pobavit a říci si, co bychom mohli podniknout. Lze vyrazit na výlet, pozvat kamarády, vyzkoušet něco, na co běžně nemáme čas. Důležité je si ale o představě, jak čas bez dětí strávíme, předem promluvit. Když se lidé na tyto dny nepřipraví, mohou být zaskočeni. Každý může mít nějakou představu, ale ty se také mohou lišit… Proto je důležité spolu mluvit, aby nedošlo k nenaplněným očekáváním.

Tábory jsou v plném proudu – jak často dětem psát a zároveň v nich nevyvolávat smutky?

Klidně lze napsat, co děláme, kde jsme byli a kde se nám líbilo a zároveň dítěti nabídnout, že až se vrátí, můžeme na popsané místo vyrazit všichni společně. Můžeme napsat, že jsme se byli koupat na úžasném místě a že všechno pak můžeme prožít ještě jednou i s ním, pokud bude chtít. Informujeme dítě o tom, co děláme, ale zároveň v něm vzbuzujeme radost, aby se mělo na co těšit.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)