Výtvarnice Blanka Šperková, autorka unikátní techniky prstového pletení, vytváří šperky i plastiky z drátu. K nové tvorbě ji v posledních letech inspirují vnoučata. Tak se také zrodila výstava Babka Blanka Šperková & Adámek a Mariánka, která je nyní k vidění v Divadle Bolka Polívky.

Jak se pro vás stala vnoučata novým impulsem k tvorbě?

Jediné pletení mi zůstalo. S animovanými filmy, které jsem jezdila točit na Kolibu, jsem skončila už po rozpadu republiky. Pak jsem se hodně věnovala loutkovému divadlu a knížkám, ale obojí jsem postupně odbourávala. A vedlejší činnost se stala hlavní. Navíc vnučka Mariánka, jejíž nejen prarodiče, ale i rodiče jsou výtvarníci, začala brzy a moc hezky kreslit. Posílali mi její obrázky mobilem a pro mne se staly skvělou inspirací. Začala jsem je přetvářet do objektů. Když jsme měly s vnučkou v Praze první společnou výstavu, slíbila jsem i vnukovi Adámkovi, který je o tři roky mladší než Mariánka, že další výstava bude už i jeho. Našim výstavám říkám Mariánky a Adámci. Už loni před Vánoci byly Mariánky a Adámci   k vidění v Praze a teď všichni vystavujeme u Bolka. Ve vstupní hale jsou Adámci, takové vodní nástroje, ale čistá abstrakce. Ty se nedaly převést na 3D, takže jde o plošné zpracování. Figurky od Mariánky už jsou prostorové.

Jak došlo právě na Divadlo Bolka Polívky?

Mariánky a Adámky jsme vystavovali už čtyřikrát v Praze, byli jsme i ve Vídni, v Bratislavě, nebo v českém centru v Sofii. Vždy posílám pozvánky kamarádům, a ti se ptali, kdy už to uvidí v Brně, což jsem musela slíbit. A když jsem pak byla v Divadle Bolka Polívky na vernisáži fotek Jaroslava Milfajta, napadlo mne, že by to mohlo být dobré místo, a hned jsem se s Bolkem domluvila. Na mé vernisáži mne zase oslovily dámy z Moravského zemského muzea a domluvily jsme se, že na podzim budou Mariánky a Adámci v Mramorovém sále muzea. Takže mám co dělat. Je to docela velký prostor, tak mohu dotvářet a vybírat z archivu další dětské kresby, aby toho bylo dost.

Dostávají od vás vnoučata nějaké zadání?

Chci, aby malovali podle sebe. Ale Mariánka už dostala dva úkoly – jeden byl hrošík, toho namalovala příliš realistického, tak jsem jí ho vrátila, že tudy cesta nevede. A také jsme dělali koně – na památku koně, který uhynul našim známým.

Kdy jsou pro vás dětské kresby největší inspirací?

Mariánka už začíná kreslit moc realisticky, říkáme, že už umí psa u boudy, to už mne tak nebaví. A Adámkovy bagry a traktory taky pomalu dostávají konkrétnější podobu. Nejlepší je období, než děti začnou napodobovat knížky a postavy z filmů a seriálů. Proto se moc těším na třetí vnouče od druhého syna, Dariánu, která má teď osm měsíců. Už sedí, tak snad za dva roky dostane pastelky a začneme.

Existuje možnost, jak dětskou obrazotvornost dál rozvíjet právě bez vnějších vlivů?

To se musí! Svým synům jsem před lety nedovolila koukat na Šmouly. To mi tenkrát přišlo jako těžký kýč. Ale dnes jsou Šmoulové luxus! Dětem jsem vybírala i knížky a dodnes mám jejich sbírku. Můj syn se dnes chová podobně. Má studio Anamita design, které vytváří počítačové hry plné fantazie, a svým dětem vybírá úplně všechno. Nemají televizi, ale mohou se dívat na filmy na různých streamovacích platformách, ovšem jen na ty, které tatínek vybere. Vkus se musí trošku formovat od dětství. Co dítě uvidí v raném věku, to se mu pak líbí po celý život, je to připomínka dětství. Já si pamatuji, že jsem jako dítě dostala knížku Lienka (slovensky Beruška – pozn. red.), byla trošku na hranici „kýčiku“, ale nebyl to úplný kýč. A to mne formuje dodnes, proto mám třeba ráda trpaslíky.

A nějaká rada, jak vést děti k umění?

Nemluvit do toho. Syna jsem cpala do výtvarky, kam nechtěl. Až nedávno mi sdělil, že se tam akorát schoval za dveře. A dobře dělal. Na střední školu taky nechtěl jít k tátovi, chodil na osmiletý gympl, pak přišel domů, sedl si a kreslil. Vytvořil úžasné komiksy k Pánu prstenů. Byly skutečně luxusní, takže jsem je popadla a šla s nimi do nakladatelství Mladá fronta, kde je chtěli hned vydat. Ale práva na Tolkiena byla tak drahá, že to tenkrát nevyšlo, nicméně doma je máme vyvázané v kůži. Nic neříkat – to je moje teorie doteď. Kdo chce, cestu si najde.

Jak volíte mezi dětskými kresbami, které dál ztvárníte?

Mariána mi říká: „Babko, tohle udělej!“ A přisune mi obrázek. Ale já si raději vybírám, když je obrázků víc, je to vždycky lepší. Kresba mne musí zaujmout, jinak bych se do tvoření nepustila. Teď nemám oranžové a bledě modré dráty, tak jsem musela schovat pastelky.

Jak se s lety měnil materiál, dráty, se kterými pracujete?

Začínala jsem s včelařským drátem. Ten kupuji ve včelařství. Až po revoluci jsem si pak pořídila první barevné drátky ve Vídni. Později se začaly vozit i k nám a krásné dráty vyráběla Stuha Dobruška. Měly velice hezké barvy a dobré cívky, ale bohužel už skončili. Takže teď pracně sháním. Některé cívky jsou dnes doslova nešikovné. Mám ještě pár barev z Dobrušky, ale pomalu mi docházejí.

Vaše technika pletení bez jehlic je jedinečná. Předáváte ji dál?

Dřív jsem vedla workshopy, třeba v Americe na univerzitě v Buffalu, pak ve Vídni, ve Švédsku… Bylo jich víc, ale většinou pro profesionální textilní výtvarníky. Také jsem měla jednou kurz v Lužánkách pro Prototýpky. Ono je to tak jednoduché, že není moc co učit. A možná i proto to mnoha lidem nejde. Mariánka to pochopitelně umí, ale taky už si jede svoje a dělá to trošku jinak. Ono ani tak nejde o techniku, ale o nápad, co s její pomocí chcete tvořit.

Děláte si třeba u šperků návrhy?

Většinou to mám v hlavě a vytvořím, co chci udělat. Figurální nebo složitější věci si nakreslím.

Jak vznikali třeba ptáčci v kleci nebo různé objekty s výplněmi?

Samozřejmě, že nejprve uděláte vnitřek a pak obal. Velké koule navazuji, protože tak velká cívka neexistuje, ale vše vzniká jedním tahem. A některé věci zase skládám z více kusů. Je to různé.

Jak dlouho trvá, než vytvoříte větší objekt?

Až je to hotové – to je má odpověď na tuto otázku. Nic se nedá přeskočit. Je potřeba udělat každé očko. Největší věci jsem dělala z kabelu o průměru jeden centimetr, hned po revoluci, když jsem získala stipendium v Rakousku v rámci projektu Kulurkontakt Austria. Tenkrát jsem vytvořila třímetrové plastiky. Byla jsem limitována jen dveřmi ateliéru, který mi byl přidělen, abych pak plastiku mohla vynést ven.

Vaše Hlava plná filmu se stala cenou pro vítěze festivalu Brněnská 16. Máte na kontě i další podobné plastiky?

Hlavu plnou filmu jsem dělala pro Brněnskou 16 sedmadvacet let. Šlo o hlavní cenu, pak byla ještě cena pro režiséra, to jsem vytvářela filmové okénko, a nůžky pro střihače. Bylo toho víc.  Jeden rok jsem také byla autorkou cen pro osobnosti roku. Pro pana Váňu jsem vytvářela koně a dělala jsem i ocenění pro Bolka Polívku. Spolupracovala jsem také s Městským divadlem Brno na jednom ročníku ankety Křídla.

Tvoříte víc na zakázku nebo pro radost?

Je to moje živnost. Dřív jsem dělala filmy, knížky a divadlo a tvoření bylo moje hobby. Moje šperky se pak dostaly do galerií v Německu i v Americe. Postupně se hobby zprofesionalizovalo. Výtvory musí pryč z domu, vždyť bych to neměla kam dávat.

Uvádí se o vás, že navazujete na práci slovenských dráteníků. Je tomu skutečně tak, nebo hraje svou roli i fakt, že pocházíte ze Slovenska?

To je svatá pravda. Ještě na UMPRUM na vysoké škole jsme s profesorem Hoffmeistrem připravovali vůbec první instalaci. Jeden můj kolega tehdy vytvářel nějaké objekty drátenickou technikou a přitom provlékal konec očky. Říkala jsem mu, že tak to dráteníci přece nedělali. Pohádali jsme se a já si koupila své první kolo drátu a začala to zkoušet. A tak jsem vymyslela „to svoje“ , nikoliv to, jak to tenkrát dělali dráteníci. I když to už dnes také umím, protože jsem se spojila s Drátenickým muzeem v Žilině a také jezdila na zámek Budatín na srazy dráteníků, kde jsem se to od nich naučila. Ale je to spíš mužská práce, pracuje se s tvrdším drátem a pro zápěstí je to zabíračka. Sama jsem odrátovala pár hrnců a tím to skončilo. Vrátila jsem se ke své technice, což je v podstatě pletení prsty, ale já tenkrát netušila, že jde o pletení. Prostě jsem jen věděla, že konec drátu nesmím protáhnout oky a různě jsem to zkoušela. To se mi povedlo a tak vznikly mé první práce. Udělala jsem hlavu a do ní, protože tématem byl Erben, instalovala živou kytici. Za to jsem ve druhém ročníku dostala od profesora Hoffmeistera ateliérovou cenu, ač se běžně udělovala až studentům v ročnících vyšších.

Chystají se i další výstavy? Kde ještě budou vaše práce k vidění?

U Bolka budeme s Mariánkami a Adámky určitě celý únor. Na podzim jsem měla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze větší objekt a sedm plastik v rámci výstavy Power of  Lace – Síla krajky. Plastiky byly různě prosvětlované a na zdi dělaly stíny, které se proměňovaly. Nyní jsem tyto plastiky věnovala muzeu a stanou se součástí nové stálé expozice designu jako zástupce krajky. Předchozí stálá expozice trvala přes dvacet let, takže i ta nová bude určitě na delší dobu.

Co vás přivedlo před lety do Brna?

To je prosté. V Praze jsem měla kolegu z Brna, kam jsem za ním po škole přišla, a vzali jsme se. Byl to Pavel Dvorský, který léta učil na SŠUŘce. Život mne sem přivedl a už jsem v Brně zůstala.

Mohu si ještě na závěr dovolit otázku – je Šperková skutečně vaše příjmení?

Odjakživa. Můj otec se jmenoval Šperka. Pak jsem si vzala Dvorského, ale příjmení jsem si nechala, i když to tenkrát nebylo moc obvyklé. Jednou vyšel článek v Reflexu o lidech, jejichž jména souvisí s profesí – byl tam třeba bývalý ředitel botanické zahrady Větvička, majitel cestovní kanceláře Zabloudil a podobně…  Zmínili i šperkařku Šperkovou, ovšem s tím, že není jisté, jestli nejde o umělecký pseudonym. Ani si to nezjistili. To mne tenkrát trošku naštvalo. Ale jinak mne tato jména baví, vždy si je ráda přidám do sbírky.