Exkluzivně pro Brňana: Jarka Vykoupilová

V rozhlase zažívá totální euforii a štěstí a přeje si, aby vysílání posluchače bavilo.

  • Foto

    archiv Jarky Vykoupilové

Zní to neuvěřitelně, ale Jarka Vykoupilová se moderování věnuje už přes čtvrt století. Ostruhy získala v soukromých rádiích, aby pak zakotvila v Českém rozhlasu Brno, kde ji můžeme pravidelně slýchat v Apetýtu. Zároveň je i nadšenou divadelnicí a milovnicí života. A v poslední době i otužování.

Co bylo dřív – divadlo nebo rozhlas?

Šlo to ruku v ruce. Toužila jsem po herecké kariéře, při přípravě na talentové zkoušky poprvé zaznělo: „Máte zajímavý hlas, zkuste rádio“. Tak jsem ve svých devatenácti letech šla na hlasové zkoušky a přijali mne do rádia Kiss Hády. O rok později jsem v rodné Veverské Bítýšce založila „Silně amatérské divadlo Prkno“ – i proto, že jsem se na JAMU tehdy nedostala, ale dělat divadlo jsem bytostně toužila.

Kolik festivalů jste obrazili a kolik rolí jste na prknech Prkna odehrála?

To nedokážu spočítat, před námi je 26. divadelní sezóna. Za úspěch považuji každé představení, které má divácký ohlas. Díky festivalům po celém Česku jsme si ověřili, že nás diváci přijímají i mimo rodné městečko. Prestižních cen jsme získali mnoho, včetně pozvání na Mezinárodní festival v Jižní Koreji. Pro mě osobně byl největší úspěch zahrát si jako host v legendárním pražském „Činoherním klubu“.

Jak často se mění sestava tohoto souboru?

Základ zůstává stejný, je to sestava původních členů, kteří byli i u založení divadla. A další herci a technici kolem přicházejí i odcházejí. Soubor je živý organizmus.

Jak se vůbec pro amatérské divadlo tvoří repertoár – kdo ho vybírá?

Hlavní slovo by měl mít režisér inscenace. Divadlo Prkno dlouhá léta vedl Pavel Vašíček, který měl dramaturgii ve svých rukou, a já byla jeho „pravá ruka“. Při obsazování rolí i prvním čtení textů jsme vše plánovali společně. Teď už na nás Pavel dohlíží z režisérského nebe a v té novodobější etapě se zatím režiséři střídají. Režii si zkouší i přímo herci.

Na které představení ráda vzpomínáte a na které byste čtenáře Brňana ráda pozvala?

Zásadní bylo představení „Hra na Zuzanku“, kterou napsal Miloš Macourek. S tímto titulem jsme poprvé zažili úspěch a postup na celostátní přehlídku, psal se rok 1996. Je to takové panoptikum jednoho života od narození do smrti. V repertoáru jsme ho po deseti letech od premiéry měli znovu jako „Zuzanka reloaded“, kdy nás doprovázel zpěvák Pavel Helan s kapelou.

Z aktuálních her, které máme na repertoáru, určitě doporučuji situační komedii „Mezi nebem a zemí“, tragikomické „Zakázané uvolnění“ a poetickou i mezigenerační „Vůni třešňového dýmu“. Posledně jmenované představení hrajeme ve světové premiéře, scénář napsala Kateřina Rudčenková a dostala za něj Cenu Alfréda Radoka.

A teď už pojďme k vaší roli moderátorské – jak vypadalo vaše první „angažmá“ v Kiss Hády?

Poprvé jsem si na mixážní pult sáhla právě tam a moderovala několik let „Písničky z lásky“. Možná si mě čtenáři ještě vybaví pod jménem Jarka Rozsypalová.

Vyzkoušela jste si v rádiu víc profesí?

Moderátorská profese má široký záběr, hlavní práce je ta za mikrofonem ve studiu v živém vysílání, k tomu se nabaluje moderování akcí venku, namlouvání spotů a reklam. Zkusila jsem i dabing. V posledních letech – díky Českému rozhlasu Brno – mám za sebou i účinkování v rozhlasových divadelních hrách.

Jak vzpomínáte na Rádio Petrov?

Byla to hezká etapa, hlavně kolektiv byl parádní. V té době jsem porodila dvě dcery a mohla jsem i jako máma na plný úvazek přicházet občas vysílat. Miminka měla na Petrově i cestovní postýlky a zažila jsem skvělého baby-friendly šéfa Pavla Kašpara, který je dnes můj kolega-moderátor v rozhlase.

Jaký je rozdíl mezi soukromým rádiem a rozhlasem? Co vás tam zaválo?

Do Českého rozhlasu Brno jsem poprvé vstoupila jako host do pořadu o amatérském divadle. Byla jsem okouzlena samotnou budovou, která je architektonickým skvostem, i tím, že jsem nakoukla do zákulisí vysílání veřejnoprávního rozhlasu. Už tehdy jsem toužila po práci tam, přála jsem si dělat rozhovory s hosty, což soukromý sektor téměř neumožňoval. Na začátku roku 2014 jsem odvysílala první Apetýt – dopolední lifestylový blok s několika živými hosty. Bylo to jako přestoupit „z trabantu do ferrari“ – vše bylo technicky a hlavně moderátorsky mnohem, mnohem náročnější. A to nemluvím o přípravě na každé vysílání! Ale i s rudými tvářemi a soustředěním rozkousaným rtem jsem zažila totální euforii a štěstí. To trvá dodnes, jen už se nečervenám.

Apetýt moderujete léta – jak vůbec vypadá příprava na takový pořad?

Pořad, který má dlouholetou tradici, se vysílá každý všední den od 10 do 12 hodin. Nechybí v něm recept, autorská moderátorská úvaha, seriály na různá aktuální témata, poradna se zajímavým hostem a hodinový rozhovor s hlavním hostem.

Jak si pro Apetýt hosty vybíráte?

Zajímají mě příběhy. Lidé, kteří zažili nebo žijí něco zajímavého, změnili svůj život nebo mají specifický pohled na svět. Často si zvu i ty mediálně známé a snažím se s nimi povídat „jinak“ než tomu ve většině rozhovorů je. Každému, kdo je se mnou ve studiu jako host, se snažím věnovat maximální pozornost. Pro mě je profese moderátora hlavně o pečlivém soustředění a naslouchání. Jen tak je rozhovor přirozený a může najít a otevřít i něco úplně nového.

Je i v rozhlase vaším krédem „rozradostňovat ty kolem a sebe“, jak se píše na stránkách Prkna?

Tenhle slogan je určitě stále platný. Přeju si, aby vysílání posluchače bavilo. Slyšela jsem historky o tom, jak u rozhlasu přestávají vařit nebo kvůli lepšímu poslechu zastavují auto, případně na parkovišti musí doposlechnout povídání až do konce. To mě těší. Věřím, že když se u rozhovoru cítí dobře host i já, tak se to rozhlasovým éterem prostě šíří dál.

Na která setkání u mikrofonu obzvláště ráda vzpomínáte?

Ten výčet by byl dlouhý, ale nikdy nezapomenu na Danu Zátopkovou a její smích a humor i motto „Den bez smíchu jako by nebyl!“ Trhala jsem si třešně v zahradě paní Niny Divíškové, Stanislav Zindulka mě ve své herecké šatně dojal k slzám, když láskyplně vyprávěl o své ženě… A tak bych mohla pokračovat. Schválně jsem vybrala ty, kteří už s námi nejsou. Když si s nimi znovu přehraju rozhovor, nastane kouzlo – na chvilku ožívají.

Od roku 2016 moderujete také Babské rady – jak se tento pořad zrodil?

Vymyslela ho tehdejší dramaturgyně Apetýtu Zuzana Plíšková a já ho od prvního dílu moderovala. Vysíláme ho každé pondělí od 10:30 do 11 hodin a já mu říkám „most mezi posluchači“. Jeden se zeptá, druhý odpoví. A tak se vysíláním linou rady pro zahrádkáře, na krásu, do kuchyně…

Na jaře vyšly Babské rady knižně – byla to dlouhá cesta od mluveného slova k psanému?

S nápadem vydat Babské rady jako knihu přišel Jiří Kokmotos, vedoucí vysílání Českého rozhlasu Brno. V létě roku 2020 mě tímto nelehkým úkolem pověřil a já jsem začala přepisovat ručně psané poznámky, které jsem celá ta léta shromažďovala.

Jak vznikala koncepce knihy?

Nakladatelství Radiotéka, které knihu vydalo, mi bylo dobrým průvodcem. I koncept knihy vznikal „přirozeně“. Zdálo se mi nejjednodušší sestavit kapitoly podle zaměření konkrétních rad. Doplnila je i jedna speciální odborná kapitola bylinkářky Blanky Kocourkové, která do vysílání chodí pravidelně jako host Poraden. Tím se, myslím, obsah ještě povýšil.

Jaká jste sama hospodyně?

Moc ráda peču i vařím, je to pro mě relax. Asi proto, že moje záliby i práce jsou „neuchopitelné“. Výsledkem je, pravda, dobrý pocit nebo zábava, ale nic hmatatelného. Mám moc ráda, když něco vytvořím a navíc to chutná. To je potom další z těch radostí, které člověk může přinést lidem kolem. Ale nemějte pocit, že jsem dokonalá, například úklid není mojí silnou stránkou, a žehlím jen, když si k tomu pustím dobrý film nebo seriál.

Máte nějaký šikovný tip nebo radu, jak přežít podzimní chmury a brzká stmívání?

Výborná rada na únavu nebo pocit, že nás brzy rozbolí hlava, což se s podzimem i nedostatkem světla může stát, je tato: Do lavóru napusťte studenou vodu a 5 minut v ní bosí přešlapujte, potom si oblečte ponožky a dalších 5 minut se doma procházejte. Krevní oběh se rozproudí a bude vám lépe a radostněji. Je to takové „malé domácí otužování“.

Co zabere na kašel a rýmu, přicházející s prvními chladnými dny?

Rad je nepřeberné množství, na dezinfekci ústní dutiny je výborný hřebíček, který cumláte. Pokud ho nasadíte při prvním škrábání v krku, může velmi pomoci. Na nachlazení, které je už v plné síle, je výborná kombinace slivovice, medu a citronu, tahle směs se užívá po lžičkách. Na rýmu můžete zkusit lístky rýmovníku, které si stočené vložíte přímo do nosních dírek. Jsou aromatické a jejich vůně léčí.

A nějaký tip pro podzimní zahradu?

Moc se mi líbí fígl na rezavé slimáky, který je přímo z knihy Babské rady: prázdnou krabici od mléka naplníme pivem jen tak, aby když krabice leží, pivo nevytékalo. Vložíme na záhonek a necháme mlsné slimáky vlézt dovnitř.

Nedávno jste s Babskými radami vyrazila na Svět knihy – jaký to byl zážitek?

Parádní. Od dubna čekala kniha na svůj oficiální křest i představení na veletrhu, který se z jara odložil až na září. Byla jsem poctěna, dojatá a šťastná. Napsat knihu byl můj dětský sen, když jsem ze slohových úloh nosila jedničky s hvězdičkami. Zdá se, že Babské rady se dočkají dalšího pokračování a jednou bych ráda vydala i knihu poezie. Píšu i blog, je pro mě důležité chytat zážitky do písmen.

Herečka, moderátorka, spisovatelka – čím se cítíte být nejvíc? Je ještě nějaká profese nebo meta, na kterou byste chtěla dosáhnout?

Vším, čím jsem, jsem ráda…parafrázuji známý citát, ale já to tak skutečně mám. Jsem také mámou dvou báječných dcer i nadšenou celoroční plavkyní, kterou čeká už čtvrtá zima ve vodě. Ráda cestuji, takže bych si ještě ráda splnila nějaký ten sen o zemích neprobádaných. A sním o vlastní kavárně i jednoduchém bydlení v zahradě se vzrostlými stromy, kde bude poblíž pěkné místo na koupání. A ještě jedno přání si dovolím vyslovit: být zamilovaná a milovaná.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)