Paliativní a hospicová péče se netýká jen starých a nemocných lidí, mezi pacienty jsou i mladí. Před týdnem jsme si připomněli Světový den hospicové a paliativní péče, jehož cílem je připomínat a podporovat tuto péči, upozorňovat na potřeby lidí s terminální diagnózou a jejich rodin v oblasti zdravotní, sociální, praktické, duchovní a také prostřednictvím doprovodných programů získávat prostředky na podporu. „Nevyléčitelně nemocní a umírající si zaslouží důstojný život až do konce, nemají být na okraji zájmu společnosti,“ říká Josef Drbal, lékař a ředitel Hospice sv. Alžběty.

Pojďme na úvod přiblížit, jaké služby Hospic sv. Alžběty nabízí?

Hospic sv. Alžběty v Brně poskytuje komplexní hospicovou péči o nevyléčitelně nemocné a umírající – zajišťuje na 22 lůžkách služby „kamenného“ hospice, provozuje mobilní hospicovou péči, tedy péči v domácím prostředí nemocných (24 hodin po sem dnů v týdnu), ambulanci paliativní péče, prostřednictvím půjčovny pomůcek zajistí i potřebné vybavení pro pečující v domácím prostředí, zajišťuje terénní i pobytovou odlehčovací službu a odborné sociální poradenství. Disponuje multidisciplinárními týmy zahrnujícími lékaře, zdravotní sestry, ošetřovatele, pečovatele, sociální pracovníky, duchovní, psychology i vyškolené dobrovolníky. Hospic je výukovým pracovištěm Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, je akreditovaným pracovištěm MZ ČR pro vzdělávací programy v oblasti ošetřovatelství, tedy zajišťuje vzdělávání jak mediků, tak studentů nelékařských oborů.

Využívají blízcí a příbuzní psychologickou podporu?

Závěr života je jistě psychicky náročným obdobím jak pro samotné nemocné, tak jejich blízké. Jak jsem uvedl, součástí multidisciplinárních týmů zajišťujících péči jsou i psychologové. I v této oblasti dodržujeme a respektujeme přání nemocného a jeho příbuzných – informujeme, že tato služba je k dispozici, zeptáme se, zda si přejí navázat kontakt s psychologem a plně akceptujeme jejich rozhodnutí. V této souvislosti je potřeba zmínit ještě dva aspekty. Péče o osoby na konci života vyžaduje kvalitní komunikaci všech, kteří se na ní podílejí. Tedy určitý díl bazální psychologické podpory probíhá již na úrovni lékařské i sesterské péče. Druhým aspektem je určitá souvislost se spirituální, resp. duchovní péčí. Pokud nemocní a jejich blízcí jsou v kontaktu s duchovními, pak často nemají potřebu hovořit s psychologem. Ale samozřejmě jsou lidé, kteří ocení a využijí služeb obou zmíněných profesí.

Máte zkušenosti z vedení nemocnice. Je potřeba víc paliativních týmů v nemocnicích? Jaká je situace?

Statistická data prokazují, že více než 50 procent úmrtí proběhne ve zdravotnických zařízeních. Takové procento nás samozřejmě nemůže těšit, je třeba vytvářet podmínky, aby se snížilo. Přesto vždycky část nemocných bude v nemocnicích umírat. Proto je třeba osvěty odborné i laické veřejnosti, včas týmově řešit a rozhodnout, kdy už kauzální léčba není přínosem pro nemocného a pro důstojné dožití je naopak vhodná symptomatická péče. Efekty budou dva. Část nemocných bude z nemocnice propuštěna včas domů a budou využívat služeb domácí hospicové péče, případně lůžkového hospice. Část sice s ohledem na potřeby související se zdravotním stavem zůstane v nemocnici, ale bude v režimu paliativní péče s výraznou redukcí akutní zdravotní péče.

Vidíte to tak, že je u nás paliativní péče teprve „v plenkách“ a před pracovníky v tomto oboru je ještě velký kus práce?

Je třeba říci, že v této oblasti za poslední roky dochází k rychlému rozvoji, v žádném případě bych neřekl, že tato péče je v plenkách. Zlepšilo se povědomí v očích veřejnosti, dochází k pozitivnímu vývoji i na úrovní samotných zdravotnických zařízení, významně se zlepšilo financování ze strany zdravotních pojišťoven. Koncepčně bych neměnil strategii rozumně dimenzované sítě lůžkových hospiců, každý by měl mít i mobilní hospicovou péči a ambulanci paliativní péče. Tato komplexnost umožní včas a rychle reagovat na případnou nutnost přesunu pacienta z jedné formy péče do druhé. A vychovávat si personál v rámci lůžkové hospicové péče umožní zajistit si kvalitní a zkušené lidské zdroje do mobilní formy péče. Je zřejmé, že i po stránce efektivity je komplexní model výhodnější než provozovat dané služby samostatně. A v samotných nemocnicích je třeba pokračovat v trendu formování paliativních týmů schopných včas doporučit ukončení akutní péče a doporučit symptomatickou terapii.

V Brně vzniká dětský hospic Dům pro Julii. Budete s ním spolupracovat?

I když počty úmrtí nemocných dětského věku jsou nesrovnatelně nižší, než je tomu u dospělých, i oni si zaslouží kvalitní symptomatickou péči v závěru jejich života. Proto je žádoucí, aby síť takových zařízení zaměřených na dětské nemocné vznikla, bude ale samozřejmě významně řidší. Tedy k položené otázce – nevidím nejmenší důvod, proč nespolupracovat s dětským hospicem.

Jaký je pohled společnosti na umírání, je smrt stále tabu?

Jak jsem již naznačil, situace se za poslední desetiletí zlepšila, ale spokojeni s ní být stále nemůžeme. Je stále mnoho těch, kteří si smrt snad ani nepřipouští, žijí, jako by tu měli být věčně, a pak jsou zaskočeni. Také je třeba citlivě se zaměřit na edukaci dětí v rodinách. Není řešení je zcela izolovat od otázek spojených se závěrem života, umíráním, smrtí. Měli bychom pokračovat v trendu, který známe z dávnější minulosti. V rodinách umírali babičky a dědečci, jejich komunikace s dětmi i vnuky v období závěru života byla běžná, dokázali se rozloučit, odpustit si případné problémové situace z minulosti, dávali nějaký odkaz. K těmto kořenům bych se rád vracel.

Je paliativní péče doma pro rodiny finančně dostupná? Hradí si ji lidé sami, nebo je hrazena ze zdravotního pojištění?

Samotná paliativní péče poskytovaná mobilním hospicovým týmem by neměla být pro rodiny po stránce finanční problémem. Je z velké části kryta úhradami od zdravotních pojišťoven a probíhá komunikace s cílem dořešit některé problémy. Určitou zátěží – ale z mého pohledu ne velkou – mohou být finanční náklady spojené se zajištěním vhodného zázemí doma (zajištění polohovatelného lůžka apod.). Co však vidím jako zásadní a nevyřešený problém, je „ošetření“ situace těch, kteří v rodině pečují. Chtějí své blízké dochovat doma a musí zvažovat, zda si mohou dovolit ukončit zaměstnání, musí domyslet finanční dopady apod., přitom v takovém případě stát výrazně ušetří proti stavu, kdyby byl nemocný hospitalizován v nemocnici.

Když už jsme u financí, potýkáte se s tím, že je paliativní péče podfinancovaná?

Paliativní, resp. hospicová péče provozovaná neziskovými subjekty je prakticky službou na pomezí zdravotního a sociálního systému. Stávající systém je postaven na vícezdrojovém financování – úhrady od zdravotních pojišťoven, dotace města, kraje, fundraisingové aktivity. Je to systém administrativně náročný, každoročně se opakující, vyčerpávající. Řešením je domluva mezi rezorty zdravotnictví a sociálních věcí, stanovit režim tzv. zdravotně-sociální péče, definovat standardy a určit financování založené na procentuální úhradě z obou rezortů.

Jak mohou lidé Hospic sv. Alžběty podpořit?

Všechny potřebné informace naleznou zájemci o podporu našeho hospice na webových stránkách www.hospicbrno.cz, konkrétně v části Pomáhejte s námi http://www.hospicbrno.cz/proc-podporit-hospic-sv-alzbety/. Kromě finančních darů budeme velice vděční i za pomoc dobrovolníků nebo věcnou pomoc.

Paliativní péče není jen pro seniory, jak se možná může na první pohled zdát. Staráte se i o mladé pacienty?

Samozřejmě daná péče se netýká jen nemocných vyššího věku. Z onkologické oblasti jsou to například mladší nemocní s pokročilými tumory mozku, psychicky náročné je smiřovat s umíráním maminek s pokročilým nádorem a orgánovými metastázami, které tu zanechávají malé děti…

Jak podle vás společnost vnímá lidi, kteří potřebují paliativní péči. Jsou nevyléčitelně nemocní a umírající na okraji zájmu společnosti?

Jak současná společnost vnímá závěr života a umírání, lze možná ukázat na srovnání s jinou fází lidského života. Když člověk přichází na svět, období příprav, samotný porod a bezprostředně navazující období – kolik se tomu věnuje pozornosti, času, finančních prostředků.  Je to všechno srovnatelné se závěrečnou etapou života, která je přece minimálně stejně důležitá, ne-li důležitější? Každý si jistě odpoví sám, osobně v tom zatím vidím podstatný rozdíl.