Exkluzivně pro Brňana: Pavel Čech

O tajemných zákoutích, Červenáčkovi, Rychlé Veverce i indiánech

  • Foto

    Pavel Čech, archiv

Je autorem nádherných obrazů, které jsou pozvánkou do starých časů a světa fantazie i pohádkových knih s vlastními ilustracemi O Čertovi, O zahradě, Dobrodružství pavouka Čendy a řady dalších. Netají se, že v dětství ho inspirovaly knihy plné klukovských dobrodružství, mj. i Rychlé šípy Jaroslava Foglara. A blízko k nim má i dnes.

V tisku už se víckrát objevilo, že jste začal s malováním, když jste sloužil noční jako hasič. Kdy jste začal brát malování vážně a rozhodl se mu věnovat naplno?

Já jsem maloval vždycky - stejně jako všechny děti - a pak od toho pak utečou, ale to se mi nestalo. Nevnímám, že bych měl nějakou hranici, kdy jsem začal. Možná to jsou životní náhody, že jsem potkal ty správné lidi, prohlížel si knížku, která mne očarovala, nebo jsem právě navštívil výstavu Petra Síse v Jízdárně Pražského hradu. Ta mne naprosto okouzlila a já jsem pochopil, že formát dětských knížek může mít jen pár stránek a holých vět. Asi jsem k tomu podvědomě inklinoval.

Kdy jste se rozhodl doplnit vyprávění štětcem o psaný text a začal vytvářet autorské knihy?

Člověk dělá spoustu věcí ze záhadných důvodů. Já jsem byl vždycky příběhový, což asi pramení v mém dětství, kdy jsem četl všechny knížky, po kterých jsme jako kluci toužili – Rychlé šípy, pohádky i komiksy. Spoustu příběhů. I u jiných obrazů mám rád, když je v nich skrytý příběh, a může jít i o abstraktní umění. Jakákoliv skvrna či čárka, podobající se poutníkovi, se mi už pojí s příběhem. Mé obrazy a knížky se prolínají a spousta lidí v mých obrazech příběhy nachází.

Které konkrétní knížky a kteří autoři vás v dětství ovlivnili?

Líbily se mi ilustrované knížky a měl jsem rád a dodnes si prohlížím knížky autorů jako Adolf Born, Zdeněk Burian, Václav Kabát, Gustav Krum, Karel Franta, Jiří Trnka či Kája Saudek.. i spousty jiných. Když jsem byl menší, tak jsem jich řadu napodoboval a pokoušel se malovat jako Neprakta nebo Saudek, což nebylo úplně originální, protože každý z mých kamarádů měl snad takové období, kdy Saudka kopíroval. Naštěstí z toho vznikl takový koktejl, že jsem snad našel svůj osobitý styl.

Vedle motivu poutníka se u vás často objevuje i labyrint…

Myslím, že už Einsten řekl, že nejkrásnější na tomto světě je zažít pocit tajemství, což mám i já moc rád a rád se s tím setkávám i v literatuře. Líbí se mi tajemné obrazy, vše tajemné okolo i tajemství naší existence a jedním ze symbolů tajemství je i labyrint, proto jsem často maloval města s nějakým poutníkem, který v nich bloudí k neznámému cíli. A ten cíl se proměňuje podle toho, kdo se na obraz dívá. Po nějaké době jsem proto své obrazy přestal vysvětlovat, protože mám rád, když si v nich každý najde svůj příběh.

Při ztvárňování tajemných zákoutí vás inspirovala skutečná místa nebo jde spíš o vaši fantazii?

Asi napůl. Když jsem četl Stínadla nebo Golema či příběhy se starých čtvrtí města, vždy mne to zvláštním způsobem lákalo. V Praze jsem nahlížel do průchodů a dvorků, přitahovaly mne fotografie starého Josefova. Inspirace byla asi spousta. Když přemýšlíte, kdo po těchto ulicích chodil, kdo žil za zaprášeným oknem, kde dnes nikdo nebydlí, čí deník se skrývá na půdě starého doma, kdo se tam zamiloval, kdo oběsil… Asi podobně, jako když se ocitnete u zříceniny nebo staré tvrze a dumáte, co znamenají čtyři kameny, které se tam nacházejí. Chtěli byste, aby k vám něco promlouvalo. K čemu například sloužil starý klíč, kdo ho nosil na krku? To mne neustále dojímá.

Najdeme dnes taková místa i v Brně?

Samozřejmě. Dodnes máme v Brně tolik krásných míst! Může jít o úplně jemné detaily – stará klika, dveře nebo sešlapané schody. Všechno se ale rychle mění a kafkovský ráz města, jak jsme ho znali před revolucí, se už nikdy nevrátí, ale příběhy a lidské osudy se ve městě odehrávají pořád. Je to stále tajemné, ale možná víc barevné a víc skryté reklamami. Já jako staromilec asi nebudu malovat Manhattan nebo výškové budovy, ale zůstanu u starých domů.

Není těžké dnes vydat knihu, která by odpovídala vašim představám?

Přijde mi to naopak nejjednodušší. Jako filmař bych potřeboval herce a drahou techniku i spoustu času. Já pracuji úplně stejně, jako když jsem byl kluk ve čtvrté třídě. Vytáhl jsem pár papírů, namaloval obálku, obsah, babička mi vše sešila jehlou a nití a jako zázrakem jsem stvořil knížku. Měl jsem tenkrát edici Duch. Podobně pracuji doposud – potřebujete jen papíry, tužky a pera a místo, kde píšete… Pro mě je nejdůležitější prvotní nápad a nový příběh. Když si sednete nad prázdný papír, většinou žmouláte tužku a nic nenapíšete, ale pak jedete vlakem nebo popíjíte pivo a najednou se vám seskládají obrázky v hlavě. Začátky jsou těžké, v polovině máte pocit, že se daří, hrajete si s příběhem a stáváte se zapisovatelem toho, co vám jakoby někdo našeptává. Na konci máte hromady papírů. Já mám štěstí na výborného nakladatele i grafika – grafikovi vše odevzdám a on moje vize převede do elektronické podoby a pak to začneme cizelovat a vychytávat mouchy. Já s počítačem nepracuji vůbec a nikdy bych nechtěl jít cestou, že bych tvořil už přímo v počítači. Když ale za grafikem z nakladatelství přijedu, moc si to užívám. Sedíme u počítače celý den, někdy jsme ve sporu, ale většinou si vycházíme vstříc. Řešíme písmo, podklad... Až po letech mi došlo, jaké mám privilegium, že mohu takto pracovat. Kdybych chodil od čerta k ďáblu s prosíkem, jestli by mi vydali knížku, asi bych nebyl tak spokojený.

Znáte na začátku i konec knihy, nebo se vše mění v průběhu?

Většinou ne. Jsem takový chaotik, takže někdy až riskuji. Mám dvacet třicet stran a ani nevím, jak to dopadne. Někdy to až hraničí s drzostí, ale láká mne živá práce, kdy není nic vykalkulované a dopředu promyšlené – i s nebezpečím, že mohou vzniknout chyby.

Co vás přivedlo ke komiksu?

Moc jich u nás nevycházelo – kromě Barbánka a Čtyřlístku, proto jsem se v dětství hnal za každým, který u nás šlo získat. S klukama jsme toužili po kovbojích – a z bývalé Jugoslávie se k nám dostal časopis Stripoteka, to jsem rád čítával. Měl jsem asi tucet sešitů a pořád jsem si je prohlížel. Moc mě to bavilo, i když jsem nevěděl, o čem si postavy povídají. Komiks je zvláštní fenomén – propojení obrázků a textů v bublinkách – někdy se přirovnává k animovanému filmu, ale je to ještě něco jiného. Dnes o rozvržení a kompozicích ani nepřemýšlím, vše mám zažité z dětství. U komiksu oceňuji, když někdo umí vystavět příběh a jeho gradaci. Nemám ale rád mainstream a americkou komiksovou výrobu, kdy to jeden nakreslí, druhý obtáhne, třetí vymyslí písmenka… Ale v dětství jsem nic takového po ruce neměl – a tak nouze naučila Dalibora housti – a pustil jsem se do komiksů sám.

Nyní vám vyjde kniha O Červenáčkovi…

To vyplynulo přirozeně. Do pokračování Rychlých šípů bych se cíleně nepustil a nechci, aby to tak někdo chápal. Mne kdysi dávno navštívil velice silný obraz Červenáčka, který měl v sobě spoustu symboliky – ale víc zatím nebudu prozrazovat. A kvůli tomuto jedinému obrázku jsem začal příběh Červenáčka tvořit – zrovna taky ve vlaku. Stal se zázrak a během cesty jsem pokreslil celý sešit – včetně dialogů. Měl jsem hromadu skic a obláčků a tak jsem si řekl, že je to asi znamení a pustil jsem se do této práce s vervou. V příběhu se objeví klasické Rychlé šípy v období, kdy začínají dospívat… takže to vlastně trošku pokračování je. Ale je to jeden příběh – ne příběhy Rychlých šípů s nějakou pointou, že by někoho zachránili nebo něco vypátrali. Ano, od začátku jsem si uvědomoval, že je to troufalý počin, protože pro spoustu lidí jsou Rychlé šípy nedotknutelné, tak možná někoho naštvu. Ale na svou obranu říkám, že sám mám Rychlé šípy natolik rád, navíc mne doprovázely od dětství, že bych je nezneuctil a vím, že bych za hranu nešel. K tématu jsem přistupoval s veškerou zodpovědností. Knížka se objeví v prodeji na knižní čtvrtek 17. října.

Jak vznikla myšlenka na animované filmy, které vytváříte se synem?

Když jsem měl výstavu na Špilberku, tak byla součástí programu výuka animace. A mě jako pozvaného autora to bavilo úplně nejvíc - stejně tak Františka, kterému tehdy bylo jedenáct nebo dvanáct. Tak jsem koupil dřevěnou konstrukci a police, přimontoval foťák, koupili jsme notebook, vše propojili za účasti kamarádů a bez naprosté znalosti jsme začali něco vystřihovat a papírkovou technikou stříhat. František je na rozdíl ode mne v počítačové technice zběhlý, a tak začaly vznikat naše krátké filmy a legrácky. Drželo nás to asi rok a vzniklo asi deset filmů. Ten nejdelší poslední Kdesi kdysi v Paha Sapa má přibližně 5 minut a hudbu pro něj složil Miloš Štědroň. František pak na youtube založil Studio Rychlá Veverka a tam všechny naše filmy i s anotacemi nahrál, tak jsem rád, že jsou hezky pohromadě. Až posléze mi došlo, že ze všeho nejkouzelnější byl čas, který jsme mohli společně se synem nad filmy strávit. Když si jdete s dětmi na hřiště zakopat, mohou to zapomenout, ale tyto filmy nám zůstanou. Svedlo nás to dohromady na několik stovek hodin a vždycky si vzpomeneme, z čeho jsme dělali vlasy, jak dlouho jsme se snažili, aby padal sníh, že jsme řešili, jak by měl v týpí poblikávat oheň… To umíme jen my a Pixar (smích).

Proč Rychlá Veverka?

Když byli kluci malí, tak jsem jim vyprávěl o indiánech – a jeden z nich se jmenoval Rychlá Veverka. Jméno jsem opakoval, vznikaly i obrázky a Rychlá Veverka se postupně stal naším důvěrně známým kamarádem. Vzpínající Bizon by byl možná lepší, ale je to holt Rychlá Veverka.

Kromě Červenáčka spatří světlo světa i kniha o indiánech…

Indiány mám rád od dětství, tak mne napadl takový příběh o klukovi, který má tu stejnou vášeň. A pak dostane knížku, podobně jako já, v níž se dozví, jak to vše s indiány bylo ve skutečnosti, což je vlastně i smutné… Nakonec jsem namaloval asi dvacet stran a přináším příběh o indiánech z pohledu malého kluka. Pracovní název kniha má Jirka a indiáni a vyjde na jaře.

Kde se můžeme potkat s vašimi obrazy?

Chystám malou výstavu na místě, které mám rád – v Kounicově ulici v Galerii Světlo – což je knihkupectví i galerie zároveň. Tam budu vystavovat od začátku listopadu do konce prosince.

Zdroj: 
Brňan (RUP)