Exkluzivně pro Brňana: Petra Eliášová

Známý hlas i známá tvář z rádia a televize zůstala věrná Brnu.

  • Foto

    archiv Petry Eliášové

Začínala v Rádiu 957, patnáct let působila v Českém rozhlase Brno, její hlas pravidelně slýcháme na Rádiu Petrov. Vídat ji můžete také v pořadu České televize Dobré ráno, kde patří k té půvabnější části z brněnské dvojice zprávařů. Petra Eliášová pochází ze Žabčic, má silný vztah k Brnu a vůbec nelituje, že její popularita, jak se u brněnských osobností někdy ironicky říká, končí u Devíti křížů. Navíc to zdaleka není pravda. Ač to nevypadá, své profesi moderátorky se věnuje už pětadvacet let.

Petro, dělala jste vůbec někdy něco jiného?

Hned po studiích jsem šla do rádia, což jsem si vždycky přála. Skončila jsem gymnázium na Vídeňské, pak navštěvovala půl roku jazykovku, a jelikož šéf taneční skupiny, kde jsem osm let závodně tancovala, pracoval v Rádiu 957, nastoupila jsem tam jako asistentka produkce. Hned asi během tří týdnů jsem však šla za mikrofon a jsem za ním už pětadvacet let. Už mě to nepustilo a doufám, že s tím i dožiju. Život bez rádia a televize si už ani neumím představit.

Největší slávu asi přináší televizní obrazovka, ale řada osobností, které prošly rozhlasem i televizí, nedají dopustit na rádio – jak jste na tom vy?

Asi to mám stejně jako spousta rozhlasáků, že rádio je srdcová záležitost – to je top. Kdybych se musela rozhodovat, myslím, že bych volila rádio. Nevím, čím to je, ale vazba k rozhlasu je zkrátka silnější. Rozhlasová práce mne pohlcuje, naplňuje a rozradostňuje asi nejvíc. Televize je třešinka na dortu. Ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla vyšší ambice ani touhu jít do Prahy, i když jsem mohla, tak jsem spokojená s tím, co mám. Jsem velký patriot a Brno miluji. Nedovedu si představit, že bych měla žít v Praze a dělat kariéru. Pro mne byla rodina vždycky na prvním místě, a protože jsem vždycky na určité úrovni, i když ne třeba té nejvyšší, dělala, co mne baví, tak mi to stačilo. Neříkám, že by se člověk nechtěl dostat do hlavních zpráv… Kdysi dávno byl můj velký sen moderovat Události, ale tam člověk musí postupovat pomalu, ale jistě od pozice elévů. A hlavně bych musela odejít do Prahy, být tam k dispozici, dělat redaktora a propracovat se přes všechny pozice, což jsem neudělala. Bez toho by to nešlo. Zase nejsem taková hvězda, abych to přeskočila, a kdyby ano, ani by to nebylo správně. Já si pomalu vyšlapávala cestičky k místům, kde dnes působím, u nás v Brně, a musím říct, že jsem za to velice vděčná a šťastná.

V éteru momentálně působíte na Rádiu Petrov – máte nějaký pevně daný vysílací čas?

Nemám stálé frekvence, protože bych to úplně časově nezvládla, ale vysílám o víkendech a zaskakuji, když si někdo potřebuje udělat volno. Jsem adaptabilní na všech možných pozicích, které tam existují – ať už na moderátorských nebo zpravodajských postech. Když je cokoliv potřeba, tak mi zavolají a já přiběhnu. Jelikož mám volnou pracovní dobu, tak to není takový problém.

Vyhovuje vám být flexibilní a nechodit někam „od – do“? Umořilo by vás to?

Určitě by mi to nevadilo. Velkou část života jsem pracovala jako zaměstnanec právě „od-do“. Dodržovat nějakou pracovní dobu nemám problém. Ale vzhledem k tomu, že mám teď tři zaměstnání, tak potřebuji určitou časovou flexibilitu, abych si mohla věci plánovat. Mít věci dané úplně napevno, asi bych vše nemohla stíhat.

Byla jste u zrodu soukromých rádií – jak se tenkrát vlastně dělaly zprávy, když ještě neexistovaly zpravodajské servery a internet byl a v plenkách?

V té době počítače teprve začínaly. Co si pamatuju, tak v Rádiu Brno byl jen psací stroj a magnetofon na kazety. Zprávy jsme sbírali a přepisovali do vlastních slov z novin a různých zdrojů. Jinak to ze začátku ani nešlo..

Dnes připravujete aktuální zpravodajský servis v živém vysílání Dobrého rána. Navenek to vypadá docela jednoduše, jaká je realita?

Je to velký adrenalin. Nemůžete si nic nachystat večer, maximálně sleduji večerní a noční zprávy, abych měla určitou představu, co se děje ve světě i v regionech a co bych mohla použít. Do televize přicházím brzy – po čtvrté hodině ráno – a musím si vše připravit a naplánovat, do toho řeším a potřebuji stihnout spoustu dalších věcí, třeba líčení a maskérnu, odkud občas odbíhám s natáčkami na hlavě. Nikdy nevím, jak vše budu stíhat. Musím se domlouvat se střihačem, posílám mu odkazy na obrázky, aby mi k textu udělal obrazový materiál, někdy obrázky nejsou k dispozici, tak je potřeba zprávy akčně měnit. Zároveň přemýšlím i o skladbě zpráv, aby nevyzněly až příliš dramaticky, a samozřejmě se snažím nabídnout ty nejaktuálnější. Ráno to opravdu není žádná legrace, a když „odbije“ půl devátá, tak si oddechnu.

Jste ranní ptáče?

Asi jsem obojí – skřivan i sova. Nedělá mi problémy vstát ve tři a ani mi nevadí být vzhůru dlouho do noci. Ale nedá se to dělat dlouho a postupem času trošku polevuji. Doba, kdy jsem chodila na čtvrtou dvacetkrát do měsíce, je už pryč. Dnes si už také ráda pospím. Kdy mám ranní službu v televizi a pak ještě nějakou práci, potřebuji si na chviličku lehnout, abych byla použitelná.

Věnujete se i dabingu, konkrétně úpravě dialogů. Jak jste se k této zajímavé profesi dostala?

Dá se říct, že i v dabingu slavím pětadvacáté výročí. S úpravami dialogů jsem taky začínala dost brzy, asi v roce 1995. Dnes jsem docela překvapená, jakou jsem tenkrát měla drzost. Když se mi narodil syn, hledala jsem nějakou práci při mateřské, protože do rádia jsem se hned vrátit nemohla. Můj kamarád zrovna začal dělat v jednom brněnském dabingovém studiu zvukaře a zeptal se mne, jestli bych nechtěla zkusit dialogy k filmům, že by mi to mohlo jít. Vůbec jsem nevěděla, o co jde, ale on mne zavedl za režisérem s tím, že ten mi vše ukáže a vysvětlí. Pak jsem předala panu režisérovi na zkoušku kousek filmu, jemu se moje práce líbila a od té doby jsem dělala týden co týden film i dva a postupem času začala pracovat i pro další studia. Svého času toho bylo opravdu hodně, že se mi o dabingu i zdálo.  Šlo o éru, kdy se v Brně dabovaly seriály Pobřežní hlídka, Sestřička Stefanie, Doktor z hor, Big Ben… Dnes už toho nedělám tolik, ale občas přichází práce z Prahy, kdy mám příležitost dostat se k zajímavým dokumentům nebo pěkným celovečerním filmům. Není už tolik času a tato práce se nedá dělat horkou jehlou. Na filmu strávím několik dní a na anglický, německý nebo francouzský dialog musím nasadit český text, slohově ho upravit, udělat pauzu, když ji udělá herec. Scénář ode mne už dostává herec přímo ve studiu, který přijde a hned z něj svou roli odehraje. Na chyby není čas.

Můžete zmínit nějaký film, který jste upravovala, a ráda na něj vzpomínate?

Měla jsem to štěstí dělat film Nebožtíci přejí lásce (v originále Avanti! – pozn. red.) v hlavní roli s Jackem Lemmonem, který zjistí, že jeho otec si dopřával každé léto milostný románek s jednou ženou na stejném místě. Snímek původně namluvili pan Brabec a Hana Maciuchová, ale když práva na vysílání získala jiná televize, tak se tenkrát musel celý titul předabovat. Tam jsem si s filmem vyhrála úplně precizně, dala jsem si pozor i na retní souhlásky b, p, m, kdy se nemá otevírat pusa, aby ani divák nepoznal, že to není nadabované, ale měl pocit, že čeština je originál. Když snímek dávají teď někde v televizi, tak se na něj velice ráda podívám – a vím, že je to „moje“.

V televizi jste většinou za dámu, jaké je vaše civilní oblečení?

Je to asi padesát na padesát. Dáma převažuje, protože na podpatcích ráda chodím, ráda nosím sukně a šaty, ale na druhou stranu, když jdu ven s pejsky nebo vyrážím na festival, tak si nejraději obleču kraťasy, tričko a tenisky – něco praktického. Taky se rozmýšlím, když mne čeká pobíhání po městě, jestli si vezmu podpatky a budu zapadávat do kočičích hlav, nebo si obuju něco pohodlného.

Stává se, že moderujete také v kroji…

Ano! A to je naprosto úžasné! Když jsem uváděla na festivalu Re:publika na brněnském výstavišti folklórní festival, tak jsme se domluvili, že mi kroj seženou. Moc jsem se těšila, že si ho zase obleču. Vzhledem k tomu, že jsem z vesnice, chodila jsem dřív v kroji celkem často, třeba o hodech. V Českém rozhlase Brno jsem také ze začátku řadu akcí moderovala v kroji. Ivana Slabáková měla svůj kyjovský kroj a často mi ho půjčovala.

Jaké akce s oblibou moderujete?

Co jsem starší, tak si i vybírám.  A mám své srdcové záležitosti jako Mikulov a Pálavské vinobraní. Existuje spousta akcí, které dělám během roku pravidelně. Nemám žádné webovky, aby si mne pořadatelé objednávali. Většinou mne spíš někdo někde vidí, a když se mu moje práce líbí, tak si vezme vizitku a pozve mne na další akci. Já zhodnotím, jestli bych u toho chtěla být a pak jsem ráda. Většinou jde o region, práce v Praze zas tolik není, ale mně to nevadí. V srpnu mne třeba čekají jihomoravské dožínky, zarážení hory v Kobylí a začátkem září Pálavské vinobraní v Mikulově.

Jste v moderování spíš sólista, nebo moderujete i ve dvojici?

Nestává se to často, ale mívám i partnera. Nejvíc jsem však zvyklá sama na sebe. Když někam přijedu, tak si vše připravím. Nikdy bych nemoderovala, aniž bych si o konkrétní akci nenastudovala podklady nebo nezjistila informace o interpretech, to by opravdu nešlo, to bych se styděla. Stalo se mi však, že jsem moderovala s Daliborem Gondíkem, seznámili jsme se až přímo na akci asi půlhodinu před začátkem, a tak jsme si rozuměli, že dodnes na to oba rádi vzpomínáme. Když měl před časem Dalibor moderovat pořad v rozhlase ve dvojici, oslovil mne, jestli bychom to nemohli dělat spolu. To bych se ale musela přestěhovat do Prahy. Nicméně je to spolupráce, na kterou velice ráda vzpomínám, tenkrát nám to opravdu sedlo „jako hrnec na zadek“.

Jak trávíte volný čas, když zrovna nejste v televizi, rádiu nebo na nějaké akci?

Třeba moc ráda vařím. Asi od deseti let vařím i peču. Moje babička pekla na svatby a u nás to vždycky vonělo. Baví mne něco kuchtit, většinou ve větším množství. Chystám nám krabičky do práce a musím navařit, aby manžel a syn mohli už ochutnat i večer. Zákusky u nás taky dlouho nevydrží. Další má velká láska jsou psi, máme dva stafordšírské bulteriéry

Barneyho a Keiru a chtěli bychom štěňátka. Oba psi spí s námi v posteli, a když se probudím, tak mám afro účes. Hodláme jim sice pořídit pelíšek, aby spali na zemi, ale ještě k tomu nedošlo. Jinak jsem závodně tancovala, takže mne pořád baví tanec, dál také zpívání, knížky, filmy, příroda, kolo. Doma sice moc není, kdo by se mnou jezdil, tak vyrážím většinou sama.

Jaký jste vy sama televizní divák?

Já miluji detektivky, ať už jde o čtení nebo sledování. V posledních letech jsem si oblíbila ty severské a líbí se mi adaptace knih, když se podaří. Jinak mne naprosto uchvátil seriál Most. Škoda, že čtvrtá řada skončila. Jinak miluju romantické filmy, ale na ty se musím taky dívat sama, to u nás doma kromě mě nikdo nesnese.

 

 

 

 

Zdroj: 
Brňan (SIP)