Exkluzivně pro Brňana: Sylva Lauerová

Básně budu psát, dokud v mém životě budou existovat vášně, říká spisovatelka a básnířka

  • Foto

    Kiva Photo

Spisovatelka Sylva Lauerová má na svém kontě romány, které se staly bestsellery – ať už jde o erotickou Hračku, tajemné Jumaroro, Sexy strategii či Experimentální atlas mužů. Je však také básnířkou. V minulosti vydala almanach ženské poezie a nyní jí vyšla vlastní básnická sbírka s neobvyklým názvem Klóketen. Navíc se blíží vydání jejího dalšího románu Hodina zmijí.

Co vše v sobě nese název sbírky Klóketen a co toto slovo znamená?

Slovo klóketen znamená v českém překladu novic, mladý chlapec, který prochází iniciačním obřadem dozrávání. Jde o jazyk indiánského kmene Ona, původních obyvatel Ohňové země, národa, který byl zcela vyhlazen. Když jsem byla na cestách, objevila jsem v Ohňové zemi v obchůdcích malé figurky a domnívala jsem se, že jde o bůžky či woodoo panenky, ale pak jsem zjistila, že jde o převleky oněch mladých mužů při obřadu. Fascinoval mne příběh těchto indiánů, o nichž se téměř nemluví a v našich zeměpisných šířkách se o nich ani mnoho neví. Ani jejich potomci už dnes neexistují, protože tito indiáni byli násilně vyvražděni a Evropané se na jejich likvidaci velkou měrou podíleli. Podařilo se mi získat vzácnou knihu jednoho z knězů, kteří přijeli do Ohňové země, aby založili misii a snažili se vést indiány k našemu Bohu. Tak jsem se dozvěděla o jazyku, zvycích i mytologii kmene a našla slovo klóketen. V té době už byla sbírka částečně rozepsaná. Prožívala jsem zrovna dva až tři náročné roky, kdy přišel covid a začal mi umírat tatínek. Připadala jsem si podobně jak onen novic, který obřad, spojovaný se strachem, bolestí i zkouškou odvahy a síly, absolvuje, aby dospěl v muže. Proto název Klóketen a podtitul Zápisky z dozrávání.

Objevují se v básních i méně niterná témata?

Pár optimistických básní v knize najdete. Část sbírky obsahuje milostné básně, část se věnuje umění, jelikož texty pocházejí z autorských výstav. Občas mne osloví někdo z přátel výtvarníků, zda bych mu neuvedla vernisáž, a v rámci toho vzniknou básně, které jsem do sbírky také zařadila. Ale těchto básní není mnoho.

Respektujete při psaní básní nějaká pravidla, jak skládat jednotlivé verše a rýmy?

Dnes se básně už skutečně nemusí rýmovat. Mírně upřednostňuji volný verš. A hlavně miluju veršové přesahy. Ale i přes moderní jazyk se mi líbí, když se jistý druh rýmu v básni vyskytuje. Já jej někdy využívám na konci a někdy v polovině verše. Zkrátka myšlenkové přesahy mne vzrušují. Sama preferuji „temporytmus“. Nejde o odborný pojem, ale o vnímání, jak báseň rytmicky a melodicky cítím. Dlouho jsem recitovala, takže text slyším v hlavě a přesně vím, jak chci, aby vyzněl. Podle toho tvořím. Líbí se mi zvukomalebnost.

Měla jste přesnou představu, jak bude vydaná sbírka vypadat?

Ano, už od začátku. Kniha chvíli spala, ale měla jsem jasno o přebalu, jen přístup k ilustracím se změnil. Původně jsem spolupracovala s Olou Křížovou, která chystala k básním koláže, ale ukázalo se, že jsou velmi moderní a ke Klótekenu tolik neladí. Hledala jsem někoho, kdo by šel víc k prapůvodu, někoho s přírodnějším přístupem k výtvarnému zpracování, a protože jsem znala první malby Romany Štrynclové s africkými motivy, oslovila jsem ji. Už jsme spolu také v minulosti spolupracovali na básnickém almanachu Královny slz a ostružin. A tak vznikly ilustrace pro sbírku Klóketen.

Mezi vašimi romány najdeme thriller, erotiku, napětí – jak do toho všeho zapadají básně, kterým dnešní doba moc nepřeje?

Máte pravdu, vypadá to, že v moderním světě nezaujímají básně významné místo. Je ale s podivem, že spousta lidí básně píše. Na facebooku narazíte na desítky lidí, kteří obden vytváří básně, nemusíme v tuto chvíli řešit jejich kvalitu. Ale málo lidí básničky čte. Asi proto, že jde o osobní vnitřní výpověď člověka, kterou vylovíte přímo z duše a chcete ji ukázat světu. Je to váš niterný pocit, a to je možná důvod daného nepoměru. Pokud jde o mé vlastní básně, mám to úplně stejně – vyvěrají z mého srdce – a dokud budou v mém životě existovat nějaké vášně, do té doby budu básně psát.

Co vás motivovalo k založení vlastního nakladatelství van Aspen? Byla jedním z důvodů skutečnost, že tak máte výslednou podobu svého díla zcela pod kontrolou?

Částečně asi ano. Psala jsem pro Mladou frontu a Albatros a člověk občas musel slevit z toho, co by skutečně chtěl. Ale zase upřímně přiznávám, že mi šli nakladatelé většinou na ruku. Třeba u Sexy strategie mi nechala Mladá fronta naprostou volnost a svobodu. Nastávaly však situace, kdy jsem nebyla spokojená třeba s přebalem knihy, a když mi přišel grafický návrh na obálku, málem jsem omdlela. Raději jsem si sehnala svého grafika. Nechtěla jsem růžové obláčky a děvčátka, sbírající kytičky. Jako nakladatelka jsem svým pánem, i když to samozřejmě obnáší mnohonásobně víc práce. Vydávání knih se věnuji už patnáct let a dnes přesně vím, co si mám hlídat. Na začátku jsem se samozřejmě dopustila spousty chyb. Vletěla jsem do toho po hlavě a vlastně náhodou. Když jsem napsala Hračku, někde mne poslali pryč, jinde chtěli změnu názvu. Říkali: „Ano, vydáme to, ale bude se to jmenovat Láska pod palmami a bude to mít barevný obal s pískem a siluetami nahých těl.“ V žádném případě! A také chtěli změnit konec. Tehdy jsem si řekla, že si raději knihu vydám sama – a zjistila jsem, že to jde. Je to ovšem cesta osamělého bojovníka, pomáhají vám jen nejbližší, a nemáte literárního agenta. Velká nakladatelství dokáží díky agentům prosadit své autory v zahraničí, což je pro jednotlivce velmi obtížné.

Když pracujete na knize od námětu až po vydání – která část je nejtěžší?

Je to asi rozdílné u básnické sbírky a u románu. Román je velice náročný energeticky… Když píšete dva tři měsíce román od rána do noci, vysaje vás jako upír. A pekelné jsou pak korekce, na nichž pracujete s jazykovým korektorem. Když máte čtyři sta stran textu, je to utrpení. Korekce si žádají nesmírnou koncentraci a přitom to není tvůrčí proces. Náročná je i příprava finální podoby knihy, její tiskové šablony. U básnické sbírky je pak nejtěžší finální estetická stránka. Nevíte dopředu, jak bude počin vypadat. I když máte na začátku určitou představu, není jednoduché ji stoprocentně zhmotnit.

Jak střídáte psaní básní a románů – prolíná se to, nebo každý žánr tvoříte zvlášť?

Když mám na román relativně čas, občas mi naskočí báseň, kterou napíšu, a ona zůstane ležet a čeká na nějaké pozdější zpracování. Většinou ale nedokážu odcházet od jednoho k druhému. Poslední román jsem začala psát teď v červenci a nedokázala jsem dělat nic jiného. Když pracuji na románu, tak většinou jen píšu, jím a spím. Byla to tentokrát náročná práce i tím, že jsem zůstala v Brně, protože jinak jsem většinu svých románu psala na Seychelských ostrovech, kde jste pořád v sepjetí s přírodou, což je už samo o sobě velice příjemné. Okolní zeleň vás nabíjí. Na ostrovech píšu, jím, spím a plavu. V Brně jsem sice zase chodila na procházky, ale pořád jsem byla v okolí domů a lidí uprostřed civilizace. Příště, až budu opět psát, se nejspíš vrátím zpátky do přírody. Nevím jen, jestli to bude na ostrovech. Nicméně na vydání svého nejnovějšího románu se nesmírně těším a věřím, že vzbudí zájem.

Co můžeme o novém románu prozradit?

Doufám, že to nevyzní zle, ale budu si se čtenáři tentokrát trošku hrát. Hodina zmijí nabídne současný příběh pětatřicetileté ženy, která má všechno a je spokojená. Má zaběhlou psychoterapeutickou praxi, za manžela úspěšného architekta a žijí si v pěkném domě v Brně. Má i řadu přátel, avšak jedna ze známých zemře. Zdá se, že šlo o nešťastnou náhodu, ale naší hrdince se najednou začnou dít podivné věci… A ona není schopna rozklíčovat, co se děje a proč. Pevné základy, na nichž její život stojí, se začíná otřásat. A víc nemohu prozradit, protože jsem sama zvědavá, co budou čtenáři při poslední třetině románu prožívat. Na to se nesmírně těším! Kniha vyjde už v listopadu a myslím, že ti, kdo si ji přečtou, budou prahnout po pokračování. Proto  ho mám připravené na příští rok, nicméně oba romány mohou fungovat i nezávisle na sobě. Jsem ale přesvědčená, že po jejich přečtení vyvstane před čtenáři řada otázek. Bude je tížit zejména jeden problém.. Hlavními pojmy zůstávají podezření, pravda a lež…

Když píšete, víte přesně, jak váš román dopadne, nebo se příběh vyvíjí společně s psaním?

Mně romány běžně žijí a mění se. U Jumarora jsem se úplně těšila, až si k psaní sednu a uvidím, kam dál mne příběh zavede, naprosto jsem si to užívala. U Hodiny zmijí, kterou jsem zmínila, je unikátní, že jako první vzniklo pozadí příběhu. A až na něm jsem postavila hlavní děj. Ovšem vše určuje to, co se odehrává za hlavním děním – a právě tento příběh využiji do příštího románu, volného pokračování s názvem Hodina zmijí – Odplata.

Mnohokrát jste označovala Seychely za svůj druhý domov – pořád to platí?

Můj vztah k ostrovům se trošičku změnil. Dlouho jsem se tam cítila velice dobře a věřím, že tamní prostředí skutečně působí terapeuticky – člověk se uklidní, vyčistí si mysl a omladí tělo. To je skvělé! Nicméně posledních pár let cítím, že už tam nejsem tak šťastná, jak jsem bývala. Jsou to tropy, a jak člověk stárne, je přirozené, že mu podnebí, které jste milovali, už tak nevyhovuje. Objevila jsem v poslední době úplně jiné destinace – třeba Grónsko nebo Aljašku. Aljaška mne naprosto uchvátila! Fascinují mne teď zcela jiné kraje – místa, kde je chladněji a kde jsou hory. A „moje tropy“, moje džungle zelená plná žab a všeho možného už najednou nestojí na prvním místě. Může se to ještě změnit, ale člověk má asi opravdu domov tam, kde se cítí dobře a kde jsou jeho přátelé a lidé, které miluje. Takže teď se víc doma cítím v Evropě. I když miluji životní výzvy a nebojím se je následovat. Existuje ještě spousta míst, kdy by se mi mohlo líbit… Třeba Nový Zéland.

Zmínila jste Aljašku – nemohl by se tam odehrávat nějaký román?

Určitě ano, ale to bych se musela vrátit zpátky a pobývat tam, protože mám ráda, když jsou romány autentické. Třeba Amazonku, kde se odehrává Jumaroro, jsem celou procestovala, po řece jsem se pohybovala podobně jako hlavní hrdinka, i když příběh je fikce. Mám ráda, když si lidé otevřou román a ocitnou se na konkrétní ulici, kde se odehrála klíčová schůzka. Když pak v reálu navštíví dané město, zjistí, že se na konkrétním místě skutečně nachází okno, které popisuji. Působí to silněji. Obdivuji Karla Maye, že dokázal napsat příběhy z Divokého západu a nikdy tam nebyl. Těmto spisovatelům závidím, to bych si netroufla. Potřebuji prostředí a podobné detaily znát.

Do jaké míry vás inspirují skuteční lidé?

Já vždy píšu fikci. Ale v nejnovějším románu pro mne jde o hodně hmatatelné postavy – a lidé z mého okolí, kteří patří vždy k „předčtenářům“, některé charaktery poznali. Každá osoba v sobě má však více charakteristických rysů různých lidí. I k postavě, která má negativní charakter, mne inspirují jisté skutečnosti, zakládající se na pravdě. V mých předcházejících románech je ale řada věcí naprosto smyšlená, tam pracovala fantazie. Ovšem je pravda, že Hodina zmijí má reálné základy – už díky tomu, že se odehrává v Brně, v ní najde čtenář hodně pravdivého.

Neláká vás ještě nějaký žánr, do kterého jste se dosud neponořila?

Láká. Velice mne lákají pohádky, i když se mi většinou smějí, když to řeknu. Ale není vůbec jednoduché napsat dobrou pohádku! A protože nemám děti, chybí i něžný rozměr dětského vnímání. Příběh ale už mám načrtnutý – šlo by o pohádkový horor. Uvidíme, jestli se k tomu někdy dostanu. Nicméně teď je aktuální Hodina zmijí a její pokračování, abych nasytila zvědavost čtenářů, Hodina zmijí – Odplata. Pak možná…

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)