„Jak jsme vypátrali v archívech, samotná škola na Kociánce oficiálně vznikla až dva roky po vzniku Ústavu pro zmrzačelé (tak se tehdy zařízení jmenovalo). Tudíž slavíme sto let až nyní v roce 2021. Z plánovaných společenských setkání se vzhledem k současné situaci budou oslavy odehrávat především v on-line prostředí,“ říká ředitelka školy Kadlecová. Škola na Kociánce se za uplynulých sto let velmi změnila. Dříve se celý ústav i škola věnovaly pouze dětem s tělesným postižením. V současné době významnou část žáků školy tvoří děti s poruchami autistického spektra, dále se ve škole vzdělávají také děti s více vadami nebo s mentálním postižením. Tělesně postižených dětí je asi 30 %. V letošním jubilejním roce základní školu navštěvuje 138 dětí ve věku od 3 let až do ukončení povinné školní docházky.

Všichni pedagogové ve škole jsou aprobovanými speciálními pedagogy. Škola je samozřejmě bezbariérová a s ohledem na potřeby dětí je také velmi dobře vybavená. Všichni mají k dispozici speciální nábytek, PC techniku a množství dalších skvělých pomůcek. Škola má i specifické pracovny jako např. pracovnu muzikoterapie nebo multismyslovou místnost tzv. snoezelen.

Výroční almanach připravuje Aneta Matysová, pod vedením šéfredaktorky nakladatelství BizBooks Hany Hozové. Almanach bude mít zhruba 70 stran a nesoustřeďuje se pouze na historii, ale popisuje také proměnu skladby žáků i současné obtíže, které vzdělávání dětí s postižením komplikuje.

„Informace i fotografie vyhledáváme v dostupných archivních zdrojích, jako jsou výroční zprávy o fungování ústavu a také prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a bývalými pedagogy. Archiv školy sahá až do jejich úplných začátků – do roku 1919, kdy vzniká samotný ústav, tedy dnešní Centrum Kociánka,“ řekla Aneta Matysová.

V prvních letech fungoval ústav jako provizorium, možnosti vzdělávání byly omezené a do školy zpočátku chodilo jen osm dětí. V roce 1921 už škola získala oficiální status, díky čemuž se mohla začít rozvíjet a poskytovat potřebné a kvalitní vzdělání. Postupně začala škola fungovat také v ústavní nemocnici. 

„Vzhledem k charakteru archiválií je těžké hledat příběhy osobnějšího rázu. Nicméně našla jsem třeba dopis mladé dívky, která na následky onemocnění přestala chodit a zůstala upoutaná na lůžko. Všichni se k ní chovali jako k pacientovi a ona tím strádala. Neměla si s kým hrát a cítila se osamělá. Až když se dostala do ústavu, našla novou sílu bojovat s osudem a uvědomila si, že i přes své postižení se může dál vzdělávat, rozvíjet se, a dokonce i pracovat,“ řekla autorka Aneta Matyšová.  
Silné jsou i příběhy z dob druhé světové války, kdy se nejen pedagogové školy, ale celý ústav
aktivně zapojoval do odboje pod vedením tehdejšího ředitele a zakladatele ústavu Jana

Chlupa. Falšovaly se potravinové lístky, zamezovalo se povinným odvodům – ovoce, zelenina,
ale i mléko a vajíčka, které chovanci ústavu vyprodukovali, tak mohly putovat na přilepšenou
členům odboje. Zároveň na Kociánce našlo nový domov kromě chovanců zrušeného ústavu
v Šumperku, také několik legionářů. V roce 1945 během bojů o Brno, které se odehrávaly
právě v blízkosti ústavu, pomáhali lékaři ošetřovat raněné v ústavní nemocnici, která byla za
války kvůli bezpečnosti umístěná ve sklepě jednoho z pavilonů. 
V rámci oslav vznikne film a virální video, které nechá veřejnost nahlédnout do historie i
současnosti této speciální školy.
Naplánované výstavy se přesunou do venkovních prostor a pokud to situace dovolí,
uskuteční se na podzim koncert Brno Gospel Choir.