Svou pěveckou kariéru spojila brněnská rodačka Jitka Zerhauová s rodným městem. Na scéně Janáčkova divadla jsme ji mohli vidět snad ve všech operních dramatických rolích. Hostovala také v pražském Národním divadle či Státní opeře Praha, pořádala cyklus komorních koncertů, účastnila se mnoha mezinárodních soutěží. Málokdo by věřil, že už oslavila šedesátku. V domácím souboru opery Národního divadla v Brně patří ke stálicím a její obsazení je stále sázkou na jistotu.

Členkou Janáčkovy opery jste od osmdesátých let. Jak se vyvíjela v začátcích vaše kariéra?
V angažmá jsem od roku 1981, takže bezmála čtyřicet let. Začínala jsem v Českých Budějovicích, kde jsem působila čtyři měsíce, a mezitím se účastnila konkurzu do Slovenského národného divadla (SND). Tenkrát to bylo zajímavé, protože jsem se musela naučit party Olgy z Evžena Oněgina ve slovenštině, neboť se hrávalo v jazyce dané země, a na jevišti jsem se setkala s tenoristou Jozefem Ábelem, který zpíval Lenského česky, už tehdy s velmi slavnou Magdalenou Hajóssyovou, ta přijela z Berlína a zpívala Taťánu německy, a Oněgina zpíval v originále Američan. Na základě tohoto konkurzu mě vzali. Asi po roce působení v Bratislavě jsem dostala nabídku do Brna, kde byl mou první rolí Octavian z dnes velmi oblíbené a ceněné opery Růžový kavalír. Je úplně neuvěřitelné, do čeho všeho jsem se v mládí pustila. V Brně jsem měla zpočátku půl úvazku a ještě jsem hrála i v SND, ale pak jsem do brněnského souboru šla naplno a zůstala dodnes.

Nepřemýšlela jste, jak by se vyvíjela vaše kariéra, kdybyste se narodila třeba o dvacet let později? Nikdy jste neuvažovala o zahraničním angažmá?
To nevím, o úspěch v zahraničí jsem nikdy moc neusilovala a za socialismu to ani moc nešlo. Navíc jsem už na vysoké škole měla dvě děti, takže to samo o sobě bylo dost zavazující. A když děti odrostly, ani jsem se o zahraniční angažmá nesnažila. Dost jsem hostovala v jiných divadlech u nás i na Slovensku, často jsem jezdila třeba do Košic. Musela bych chodit po konkurzech, což se mi nechtělo, to je pro mladé a krásné pěvkyně. Do zahraničí jsem se mnohokrát dostala v rámci turné s divadlem. Určitě stále vzpomínám na Japonsko, kde jsme byli s Donem Giovannim snad před více než dvaceti (možná i třiceti) lety a i Japonci na nás tenkrát koukali s otevřenou pusou. Do Japonska jsem se dostala několikrát – s Giovannim, Trubadúrem, Carmen i Aidou. 

Dá se říct, že jste na jeviště odehrála všechny dramatické hrdinky vašeho oboru – byla jste Káčou, Carmen, Amneris… Minul vás nějaký part?
Nebyla jsem nikdy princeznou Eboli z Dona Carlose, ale jinak mám pocit, že jsem opravdu snad všechny role obsáhla. Mám tu výhodu, že i dnes dostávám jednu roli za druhou. Začalo to Hlasem ze záhrobí a dál hraji staré ženy. Budu stařenka Buryjovka v Její pastorkyni, chůva Filipjevna v Oněginovi… Mám štěstí, že můj hluboký hlas se ke starým ženám hodí, takže příležitosti se stále
naskýtají. Hraji jednu z hraběnek v Pikové dámě se Soňou Červenou u nás v divadle a další hraběnka mne čeká…

Jaké to je vracet se do stejných titulů v jiných rolích?
Dělávala jsem Káču a dnes hraju Káče maminku. Náš umělecký šéf, režisér Jiří Heřman, mi přidělil v inscenaci i docela velkou činoherní roli. Přestože pěvecký part je poměrně malý, tak jsem na jevišti obě jednání a pořád mám co na práci. 

Objevíte se i v Řeckých pašijích, které mají premiéru 9. dubna? 

Opět budu stará žena – co jiného (smích). Myslím, že to bude krásné představení. Režie se opět ujal Jiří Heřman a musím uznat, že jeho představení jsou úžasná. Nemůžu říct, že by se mi některé nelíbilo. Jeho poetika a smýšlení mi konvenují. 

Ne vždy pro vás byla situace v operním souboru tak radostná…                                                                                                                                                                                                                           Už je to osm let, co se nám s mými spolubojovnicemi a spolubojovníky podařilo dosáhnout  požadovaného cíle. Od té doby divadlo směřuje úplně jinam a jsem ráda, že dnes má skvělou úroveň, což je samozřejmě i záležitost financí. Stalo se, že magistrát před lety zjistil, že nemá peníze na podzemní kolektory v Brně a hrozilo, že dvacet procent z rozpočtu na kulturu půjde na opravy, což znamenalo propouštění nebo dokonce zrušení operního souboru – údajně na nějakou dobu. Zrovna už i u nás začaly fungovat sociální sítě a nám se i díky tomu podařilo zorganizovat docela velký odpor. Obcházela jsem tenkrát krajské politiky i politiky na magistrátu a s kolegy jsme se scházeli v sedm ráno jako partyzáni. Na demonstraci, kterou jsme uspořádali na záchranu brněnské opery, přišlo přes tisíc účastníků. To je asi největší životní úspěch, který se nám podařil. 

Jak se udržujete fit?
Upřímně se už úplně fit necítím, když mám na jevišti vyskakovat. Sice se stále snažím držet nějaké diety, ale pořád marně. Kolo jsem vyměnila za elektrokolo. Máme partii ještě z gymplu, s níž vyrážíme už léta na stejné místo do jižních Čech. Je nás okolo dvaceti. Když s námi jezdívaly ještě děti, bylo nás přes čtyřicet. Jen pár sportsmanů zůstalo u klasických kol, ale většina z nás pomalu přechází na  elektrokola. Je to skvělá pomoc, která vám pomůže do kopce, i když šlapat musíte. Jako motorka moje kolo rozhodně nefunguje (smích).

Máte stále stejného životního partnera, což je obdivuhodné… Jak jste se seznámili?
Asi to obdivuhodné opravdu je, ale musím říct, že v naší partii, se kterou vyrážíme na výlety, není rozvedený ani jeden pár. S manželem se známe od gymnázia, ale on byl o dva a půl roku starší. Rok si mne vyhlížel na chodbě, ale namluvit si mne neodvážil. Až když odcházel, poslal mi dopis, kterému jsem zpočátku moc nevěřila, a pak jsme šli na rande – v mých sedmnácti letech. A od té doby jsme spolu a už jsme i oslavili 42 let od svatby.

Je to o toleranci? Jaký je váš recept na šťastné manželství?
Určitě! Můj muž byl vždy i můj motor. Hodně mne ve zpěvu podporoval. Sám je velmi cílevědomý a ve svém oboru se taky uměl prosadit a udělal kariéru, proto i mne hodně motivoval. Samozřejmě se mu pak nelíbilo, když jsem se na jevišti s někým muckala. Ale vždycky mne donutil, abych šla někam na konkurz nebo do soutěže. Asi bych se jinak ani moc neprosazovala.

Měl podíl i na vaší umělecké agentuře, kterou jste po revoluci založila?
Určitě ano, pomáhal mi hodně. Pracoval jako obchodní ředitel u jedné americké firmy, tak mi předal i pár manažerských rad. Měla jsem tenkrát asi velkou odvahu a musím říct, že mne to obrovsky bavilo, i když mi náš tehdejší divadelní ředitel Zdeněk Prokeš říkal, že jsem kamikadze. Na začátku jsem měla jasnou motivaci – začala jsem dělat benefiční koncerty, protože má blízká známá těžce onemocněla. Bohužel to špatně dopadlo, ale já jsem zjistila, že mě těší organizovat a dávat věci dohromady. Festival komorní hudby v Domě U Rudého vola jsme dělali asi patnáct let. Naše agentura Amneris pořádala také Silvestry v opeře a jako první jsme uváděli operní open airy na Špilberku. Dnes jsme na tato představení navázali v Janáčkově opeře a lidi na operu na Špilberk v letních měsících stále rádi chodí. Své podnikání jsem ale už upozadila a věnuji se především zpívání, které mě pořád naplňuje, i když role nejsou vždy obrovské.

Máte oblíbené autory – ať už opery nebo písňového repertoáru? A co posloucháte ve volném čase?
Ráda si zazpívám Verdiho. A čeká mne opět La Gioconda, to je pro mě balzám pro duši. Když jsem v autě, tak si pustím Český rozhlas Plus, protože mě zajímá politika, a doma v televizi zapínám ČT 24. Ale ráda si poslechnu i klasiku nebo symfonickou hudbu. Přiznám se, že pop music úplně nemusím. 

Jste také velmi aktivní babička…
Mám celkem pět vnoučat – čtyři holky a jednoho kluka – a je to moc fajn. Jedna dcera žije v Londýně, a když se sejdeme všichni dohromady, tak je to pro nás zážitek. Teď se sešly ve stejném termínu jarní prázdniny v Londýně i v Brně, tak jsme všichni společně jeli na lyže. V létě spolu také trávíme hodně času. V anglickém školství mají prázdniny téměř každé dva měsíce a „Anglánci“ k nám skoro pokaždé přijedou. Navíc ve světě moderních technologií a chytrých telefonů jsme téměř každý den nejen v „audio“, ale také ve „video“ styku.

Rozumí vaši Anglánci, jak jim říkáte, česky?
Moje dcera je učitelka a hodně dbá na to, aby děti mluvily i učily se česky. Přes týden chodí do anglické školy a v sobotu do české. Mají sedm a deset let a mluví úplně úžasně. Dcera je navíc moc nepouští k internetu a předkládá jim hlavně knihy, takže jsou z nich knihomolové. Běžně uléhají s knihou, ať anglickou nebo českou. Nedávno mi dcera psala, že knihy ode mne dorazily, takže budu muset zase zaběhnout do nějakého knihkupectví.

Zdědila po vás vnoučata hudební talent?
Ráda bych, aby někdo z nich jednou pokračoval v mých šlépějích. Já jsem už v roce a půl natočila desku – asi pět písniček – jako dárek pro babičku – soukromě u Supraphonu. Už jsem dobře vyslovovala a zvládla jsem i melodii. U vnoučat se mi něco podobného zatím nepodařilo. Možná s tou poslední – s Klárkou…. Dvě vnučky, které žijí v Brně, chodí do Dětského sboru Brno a hrají v Lišce Bystroušce, Čertovi a Káče či Pikové dámě. Poznávají prkna, co znamenají svět… Zkouší se mnou i Řecké pašije, tak mohu pomoci rodičům, protože je vozím na zkoušky a domů.

Jak ještě trávíte volný čas?
Musím přiznat, že jsem trošku propadla sociálním sítím. Baví mě to a trávím na nich poměrně dost času. Ale hodně ráda také čtu.