Malířka Ivana Barazi pochází z Brna, kde také vystudovala výtvarný obor na Masarykově univerzitě. Naplno se však vrátila k malování až po roce 1989, kdy se vrátila ze Sýrie, kde žila se svým prvním manželem. Její obrazy půvabných žen více či méně odhalených a ozdobených květinami uchválily nejen brněnský kulturní svět. Vyzkoušela si také body painting, airbrush, různé techniky či malování na kameny a těla kytar. Její výrazný osobitý „rukopis“ je dobře čitelný do dneška.

Na čem právě teď pracujete?
Celý leden jsem nevystrčila paty a malovala jsem pro kamarády obraz na téma muži v lázni. Maluji hlavně dámy a chlapy málokdy – a když, tak se jim spíš vysmívám. Pánské postavy jsou pro mne oříšek. Čtrnáct dní jsem zkoumala, jaký je rozdíl mezi mužským a ženským obličejem. Proč ten chlap vypadá úplně jinak? Je z jiné planety? Je úplně jinak stavěný. Chlap má rovná ramena, ženy jsou oblé… Nevím, nevím, jestli budu chlapy ještě někdy malovat. Musela jsem na začátku opravdu hodně zatnout zuby. Ale když to začalo vypadat k světu, tak už mě to i bavilo. Muži na obraze jsou nazí a mají na sobě zlaté řetězy. Navíc má každý jinou barvu – kromě klasické pleťové je mezi nimi zrzek-seveřan, černoch, muž s opálenější pletí i úplný albín. Malování tohoto obrazu mi přineslo hodně poučení a aspoň jsem si zase rozšířila obzory a pocvičila se v malování. Šlo o opravdu velkou plochu – plátno 180 x 150, což vyžadovalo už slušný švih. Když jsem obraz před týdnem dokončila, moc se mi ulevilo.Teď momentálně maluji jednomu pánovi housle. Na jejich tvaru by krásně vyniklo ženské pozadí, tak bych ráda namalovala ženu s tmavými vlasy zezadu a s tváří z profilu, protože housličky jsou drobné a u krku je opravdu málo místa. Když se chcete dobře trefit do tvaru houslí, musíte nad tím stále bádat. Pak se asi zase vrhnu na surrealismus…

Jak to, že i vás jako ženu – malířku, tak fascinuje půvab žen? Jsou ženy větší inspirací?
Všimněte si, že i málo mužů maluje muže. Kromě Michelangela si na moc malířů nevzpomenu. Na ženském těle zkrátka něco je. Dobře se maluje jeho tvar, všechno je kulaté, nikde nic nepřečnívá. A čím mne žena inspiruje? Při malování si můžu pohrávat – mohu dát ženě květy do vlasů, klobouk, obléct ji dobově nebo moderně. Máte širší pole působnosti a větší prostor pro fantazii. Ráda maluji skupiny žen – u večeře, v kavárně, často také zachycuji známé osobnosti. Malovala jsem Moniku Belluci, Mireille Mathieu, Piafku, šestkrát nebo sedmkrát jsem dělala Marilyn Monroe – samozřejmě pokaždé jinak, a mám i obraz Lídy Baarové a řady dalších. Ženy se mi zkrátka malují lépe a taky už je mám trošku „v ruce“. Když jsem malovala muže, pořád mi ruka jela jinam. Muži mají jiná ramena, jiný pas i tvar pozadí. Ale zvládnout jejich siluetu se mi může v budoucnu zase hodit. Už dřív jsem malovala výjevy z mytologie a tam je občas nějaký „Spartakus“ potřeba.

Jak jste již naznačila, máte různá tvůrčí období…
Dlouho jsem malovala ženy s květy ve vlasech – začala jsem s tím už před třiceti lety. Dnes dokážu namalovat okvětní lístky popaměti. Přesně vím, jak vypadá vlčí mák, konvalinka nebo slunečnice. Podobné výjevy teď maluje kdekdo. Proto jsem si řekla, že s tím už skončím a budu dělat dějové obrazy. Na přání květinovou hlavu namalovat můžu, ale hromadně už se k tomuto stylu vracet nechci. A tak jsem třeba namalovala dámu s melounem na hlavě a podobné šílenosti. Baví mě si hodně vymýšlet. A také mne lákají obrazy s prvky surrealismu a zachycení věcí, které k sobě zdánlivě nepatří.

Malujete častěji na zakázku nebo podle vlastní fantazie? A o co je větší zájem?                                                                                                                                                                                                                                A víte, že větší zájem je o obrazy, které maluji podle svého, než o portréty? I když Coco Chanel měla také okamžitě své kupce. Lidi často zajímá u obrazu příběh. Namalovala jsem např. obraz nevěsty, patrně ne příliš movité, která si bere Turka nebo Araba. To byl prvotní nápad a první dvě figury. Vždy totiž začínám nějakou postavou a postupně přidávám další. Proto jsem si říkala, že by na obraze mohli být i nějací svědkové a nějaká závistivá dáma. Chudou nevěstu jsem zobrazila tak, že jsem jí šaty vzadu nedopla a má tím pádem holé pozadí. Takové věci si vymýšlím úplně nejraději.

Z vašich obrazů sálá také exotika. Vy sama jste určitou dobu pobývala na Blízkém východě – co všechno jste tam zažila?
Můj první manžel byl mohamedán, ale velmi moderní. Žili jsme v Damašku, a jestli jsem měla potíže, tak pouze s tchýní. Ze začátku se mi tam moc líbilo, mohla jsem nosit krátké sukně, ani burku jsem nezahlédla, maximálně některé dámy nosily černé šátky. Tehdejší prezident byl velmi liberální a chtěl zemi poevropštit, žádná islámská pravidla se nepraktikovala – kdo chtěl, byl zahalený, kdo nechtěl, chodil normálně oblečený. Ženy mívaly barevné šátky, vysokoškolačky běžně nosily minisukně. Před třiceti lety tam panovaly úplně jiné poměry. Brzy jsem se naučila jazyk, takže jsem si i hodně povídala s obchodníky a dozvěděla se dost o tamním životě. A všichni byli velmi pohostinní. Nikdy jsem nezažila žádné násilí, facku jsem nedostala, žádnou rvačku jsem neviděla… Žila jsem v domě, kde byly ženy rozmazlované – dostávaly šperky a krajky – a všichni muži pracovití, většinou obchodníci. Nezažila jsem, že by chlap seděl doma a žena ho živila. To až po návratu domů. Navíc tam bylo hodně  zahraničního zboží – víc než tehdy u nás. Strávila jsem tam skoro jedenáct let a opravdu jsem byla spokojená – až do chvíle, než začala válka mezi Araby a Židy. Dodnes o tom dost nerada mluvím. Věděla jsem tenkrát, že musím zpátky. Malovat jsem mohla pouze doma a neměla kde vystavovat. Tam malovali pouze muži, ale jen mešity a domečky. Když nastala válka, byl manžel třeba měsíc pryč a já zůstala sama s dítětem. Zároveň jsem nechtěla manželovi přiznat, že se tam bojím. Aniž bych tušila, co se se Sýrií stane, měla jsem strach, že přijde ještě jedna válka. Domluvili jsme se, že se vrátím domů, a on za mnou za čas přijede. Nakonec se ale přesunul do Saudské Arábie i s celou rodinou a žijí tam dodnes. Ani já už bych se tam nechtěla vrátit.

Máte nějaké pracovní rituály?
Vstávám poměrně brzy – třeba kolem páté. Jdu si zatopit do ateliéru, který mám o patro výš, pak si doma udělám nějakou snídani a jdu malovat. A maluji tak dlouho, dokud mne něco napadá. Když
mi něco nejde, tak všeho zanechám. Nejhorší fáze malby je mytí štětců. To je práce na hodinu. Ale jinak jsem na sebe přísná. Mohla bych ležet v posteli, ale to nedělám. Zároveň se ale nedokážu do
práce nutit. Někdy žasnu, kolik obrazů se mi podaří namalovat za poměrně krátkou dobu a někdy za měsíc namaluji sotva dva. Nevím, podle čeho se řídí má invence, ale zásadně nemaluju, když
jsem nemocná nebo když se necítím dobře. Nechci do obrazů vnášet žádné záporné energie. Jsem ráda, když jsou lidé spokojení a říkají, že mé obrazy navozují dobrou náladu. To mi dělá dobře. Mívám ale i období, kdy si dávám delší pauzu. Ovšem po čase mi malování začne chybět. Jsem jako piják, gambler nebo kuřák opia – je to druh závislosti – vidím plátno a musím zase začít. Hledám myšlenku a ona vždycky přijde. Tak jsem začala malovat třeba kavárny. Najednou se vám nabaluje jeden nápad na druhý… Podobně vznikala i má mytologické série. Obrazy skládám jako puzzle. Vše mne napadá během malování. Tempo si ale předem nikdy neurčuji. Nejlepší měsíce na malování jsou březen, duben, květen a červen. Už nemusíte pořád topit, ale není ještě až tak horko, a venku je brzy světlo – to toho udělám nejvíc. A pak zase až na podzim – v září, říjnu a někdy v listopadu. Přes léto se v ateliéru v hrozném parnu malovat nedá. Miluju thermály, ale abych v horku malovala a kapal ze mne pot, to ne… To raději jedu k moři. 

I vaše obrazy jsou spíš letní..                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Zimu opravdu nemusím, a kdyby nebyla vůbec, tak mi to nevadí. Bohatě mi stačí ta letošní a nejlepší by bylo, kdyby plynule přešla do léta. Zimní obrazy nemaluju a bílou barvu taky moc nepoužívám.

Máte krásné fotoportréty od Jana Saudka. Jak jste se seznámili?
Fotil mne Saudek, Jef Kratochvil i Igor Zehl. Jan Saudek chtěl vydat knihu, kde by byly oblečené postavy. Fotil herce, herečky a zavolal si i mě. Jeli jsme za ním tenkrát s manželem i mou modelkou, protože jsem v té době dělala body painting. Líbily se mu moje kresby a ptal se, jak co dělám, taky maloval a chtěl poradit. Věnoval mi svou fotoknihu a nesl ji na rukou jako poklad, kdežto má fotomodelka si ji od něj musela koupit (smích). Fotil mne ještě starou flexaretou. Pak mi začal psát dopisy a stali se z nás kamarádi. Dostala jsem od něj i nádhernou velkou fotku, která stále čeká na zarámování. Když nedávno dostal státní vyznamenání, tak jsem mu gratulovala. Měl velkou radost, protože na toto ocenění opravdu čekal.

Kde momentálně vystavujete nebo býváte k vidění?
Brno už mne docela dobře zná a mám pocit, že jsem ho snad i přesytila, proto teď vystavuji spíš jinde. Měla jsem dvakrát výstavu v Bratislavě a nedávno v Ostravě ve Vratimi, kde jsem působila
jako úplné novum. Na březen chystám společně s Mirkou Oberreiterovou výstavu v Plzni a také plánuji Olomouc. Zájem moje obrazy v poslední době vyvolávají i v menších městech.

 

Foto: Archiv IB