Noční můry, výpadky paměti i deprese. Následky po těžkém covidu se v mnoha případech netýkají jen fyzického stavu, pacienty provází také psychické problémy. Ty mohou pramenit z nedostatku vzpomínek na dobu strávenou v intenzivní péči.

Právě s rozpomínáním na průběh léčby pomáhají v rámci své studie zdravotní sestry Hana Žemlová a Pavla Ďásková z Anesteziologicko-resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Zdravotnice specializované na intenzivní péči vycházejí v dlouhodobém sledování postcovidových pacientů kliniky z hypotézy, že vyléčení po akutním respiračním covidovém selhání budou mít po propuštění z intenzivní péče horší kvalitu života než pacienti po akutním respiračním selhání jiného původu.

„Rozdíl je většinou v délce hospitalizace na anesteziologicko-resuscitační klinice, množstvím podaných sedativ a s tím spojených dalších problémů při léčení. Nutná izolace a ošetřování v infekčním režimu působí na psychiku pacienta také nepříznivě,“ upřesnila Pavla Ďásková.

„Pacienti mají nedostatek vzpomínek na dobu, kterou u nás strávili, mají děsivé sny, prožívají stesk, někdy to dojde až do depresí,“ popsala stavy lidí po těžkém covidu Hana Žemlová.

Nabízí jim proto také možnost pracoviště navštívit. „Pacientům, kteří za námi chodí osobně, ukazujeme oddělení, případně jejich původní pokoj a vysvětlujeme jim, co se s nimi v průběhu hospitalizace dělo. Ukazujeme jim přístroje a různé zvuky z nich, protože i tyto drobnosti se mohou promítnout pacientům do snů a způsobit nebo podpořit vznik depresí. Mnohdy jsou sny velmi bizarní a běžný člověk si s nimi neumí poradit,“ vysvětlila Ďásková.

Většině pacientů se po návštěvě kliniky podle zkušeností zdravotníků uleví. „Máme pozitivní zpětnou vazbu, i krátká návštěva velmi pomáhá,“ uvedla Žemlová s tím, že se s pacienty také rádi potkají tváří v tvář. „Znali nás jen v oblecích, tak nás moc nepoznávají, ale občas podle očí někoho poznají a sepne jim to,“ dodala Hana Žemlová.

Zmírnit následky postcovidového syndromu se personál kliniky snaží už během hospitalizace. „Uvádíme pacienty do reality, říkáme jim, co je za den, i když jsou v umělém spánku. Mluvíme o jejich rodině, vyřizujeme pozdravy, aby věděli, že je o ně zájem. Vysvětlujeme, kde leží, na které klinice, v jakém městě, v jaké nemocnici,“ přiblížila péči Ďásková.

Zdravotníci se také snaží komunikovat s rodinou. „Vybízíme blízké pacientů, aby posílali e-maily a fotky, které pak pacientům čteme a ukazujeme. Každý pacient má u sebe informační tabuli, na kterou můžeme nalepovat fotky toho, co mají rádi, aby až se budou probouzet, kolem sebe měli známé tváře,“ popsala sestra.

Myšlenka na studii mapující kvalitu života pacientů po prodělané těžké formě covidu přišla v samotných počátcích pandemie. „Nebyly tehdy dobře známé dlouhodobé následky nemoci a také se na nás občas některý z pacientů s nějakým problémem obrátil, proto jsme se rozhodly začít sledovat všechny vyléčené a zároveň jim pomoci s vyhledáním odborné pomoci v případě dalších potíží,“ řekla Hana Žemlová.

V současné době zdravotní sestry sledují 91 pacientů, průběžné výsledky již prezentují na odborných konferencích a ve sběru dat stále pokračují. „Rády bychom po ukončení studie plynule přešly na sledování všech pacientů, kteří naším oddělením prošli,“ dodaly sestry.