Už od roku 2004 lidé z AGAPO o.p.s., pomáhají lidem se sociálním nebo zdravotním hendikepem z Brna a okolí a díky sociální rehabilitaci se je snaží zapojit především do otevřeného trhu práce. Klientelu mají skutečně různorodou. Nejčastěji se sice setkávají s lidmi s mentálním či zdravotním postižením nebo s duševním onemocněním, pomocnou ruku v organizaci ale podají třeba i lidem bez domova nebo po výkonu trestu. Kromě toho, že ředitel Jakub Purdjak v rozhovoru upozornil na problematiku stereotypů týkajících se zaměstnávání znevýhodněných, odpověděl také, jak se poprali s pandemií či jaké projekty letos chystají.

Co si má člověk představit pod pojmem sociální rehabilitace?

V AGAPu se snažíme hendikepované podporovat v začlenění do většinové společnosti tak, aby mohli fungovat jako kdokoliv jiný z nás. A chtěli bychom také, aby časem zvládali svůj běžný život sami, bez naší podpory. Při sociální rehabilitaci tedy společně hledáme způsoby, jak toho docílit. Jednak se snažíme zlepšit dovednosti takovýchto lidí a podpořit je v jejich životní situaci, zároveň zajišťujeme, aby naši pomoc posléze už nepotřebovali.

Jak tento proces vypadá v praxi?

Konkrétní podoba spolupráce a míra podpory se hodně liší podle individuálních potřeb klienta. Například u člověka s nižším nebo středním mentálním postižením bude poměrně vysoká. Nejdřív zmapujeme jeho znalosti a dovednosti, poté společně hledáme možnosti pracovního uplatnění a pracovní příležitosti a nabídky. V některých případech také vyjednáváme přímo se zaměstnavatelem o vytvoření nového pracovního místa. Pokud je to potřeba, klienty doprovázíme na pohovory, můžeme je ale provést i procesem po jejich přijetí a po určitou dobu být k dispozici na pracovišti. Nacvičujeme s nimi třeba i příjezd městskou hromadnou dopravou do práce. Hodně z nich si potřebuje tyto rutinní činnosti nacvičit. Změny pro ně můžou být náročné, a tak se jim je snažíme pomoct lépe zvládnout.

Na druhou stranu podpora například absolventa vysoké školy po úrazu nebo s dlouhotrvajícími zdravotními potížemi nebo někoho, kdo se dlouho léčil a byl mimo pracovní či sociální prostředí, nebude tak intenzivní. Spíš mu pomůžeme zorientovat se na trhu práce a s přípravou životopisu. V týmu máme také psycholožku, takže můžeme poskytnout diagnostiku a psychologickou podporu.

Nabízíte toho tedy poměrně hodně.

Ano. Zároveň ale chceme, aby podpora z naší strany byla co nejnižší. Jde nám totiž o to, abychom nikoho zbytečně „nepřepečovávali“. Nechceme být „mamahotel“ a zacyklit klienta v tom, že budeme vše dělat za něj. Ideální tedy je tu intenzitu snižovat tak, aby se v budoucnu obešel úplně bez nás.

Je tedy podle vás chráněný trh práce vůbec k něčemu dobrý?

Nechtěl bych, aby to vypadalo, že jsou například chráněné dílny špatné. Snažíme se ale o nějaký ideál, o to, aby se lidé zaměstnávali mimo ně a byli co nejdříve co nejvíc samostatní. Pokud tu samozřejmě ale není jiná možnost, tak jsme rádi, pokud se klient dostane třeba právě i do chráněné dílny, která často může být i jakousi přestupní stanicí k běžnému zaměstnaní. Člověk získá zkušenosti, se kterými se pak může posunout dál.

Dá se říct, se kterým z hendikepů se v AGAPu setkáváte nejčastěji?

Dominují tomu především mentální postižení, duševní onemocnění a různé zdravotní potíže, jejichž spektrum je velmi široké, od epilepsie po různé poúrazové stavy. Často to jde ale všechno ruku v ruce. Setkáváme se s lidmi, kteří kromě zdravotních potíží mají také zkušenost s těmi psychickými.

Téma duševního zdraví se v naší společnosti začíná pomalu otevírat. Pozorujete v posledních letech změnu v tom, s jakými znevýhodněními se na vás lidé obrací?

Osobně mám také pocit, že toto téma přestává být tak moc tabuizované jako dříve. Když člověk otevřeně řekne, že má nějaké psychické problémy, není to už takové stigma, jako bývalo, ale pořád vidím velké rezervy. Přitom duševní problémy, ať už větší nebo menší, tady byly, jsou a budou a je potřeba o nich mluvit, a hlavně vytvářet prostředí, kde se o nich mluvit může.

Uvádíte, že kromě podpory lidí se zdravotním či sociálním znevýhodněním se snažíte také o osvětu a odbourávání předsudků, které se v souvislosti se zaměstnáváním hendikepovaných objevují. Jaké stereotypy máte na mysli?

Existuje zde spousta mýtů, například mezi zaměstnavateli. Dost často si hendikepovaného představují jako vysokoškolsky vzdělaného vozíčkáře, kterému pouze upraví bezbariérovost záchodů, a pak dostanou stoprocentního zaměstnance, který bude zvládat všechny úkoly. Našim úkolem je vysvětlit jim, že člověk se znevýhodněním může být ale i někdo, kdo má omezené výkonové možnosti a nezvládne třeba pracovat plnou pracovní dobu nebo v noci. Setkáváme se i s klienty, kterým léky způsobují to, že mají pomalejší nájezd do dne, trvá jim déle, než se dostanou do nějakého pracovního tempa, a tudíž nemůžou pracovat dopoledne. Je tedy dobré počítat s tím, že jako zaměstnavatel nebudu muset pouze upravovat bezbariérovost pracoviště, ale také pracovní náplň určité pozice.

To se může zdát náročné. Proč by tedy zaměstnavatelé u sebe měli chtít někoho takto zaměstnat?

Protože je to normální. Každý člověk se chce nějak uplatnit a být součástí společnosti a ta by mu to měla být schopná umožnit. Samozřejmě že člověk s mentálním postižením nejspíš nebude dělat raketového inženýra, ale i on může být nápomocný a může na pracoviště přinášet určitou přidanou hodnotu. Nechceme tím tedy vytvářet žádnou umělou zaměstnanost nebo takzvaně práci pro práci, ale zkrátka ukázat, že i takoví lidé mají svůj pracovní potenciál. Roli v tom dnes hraje i trend společenské odpovědnosti, který je čím dál větší. Hodně se mluví se o vztahu k planetě, přírodě, udržitelnosti, ale podstatné téma jsou i lidské zdroje, o které je třeba pečovat. Fakt, že někdo zaměstná hendikepovaného, může být jakýmsi signálem jak navenek, tak dovnitř firmy, že se snaží vytvářet přátelské a přirozené prostředí. Firma tak najednou není jen nějaký uzavřený skleník, do kterého se nelze dostat, ale dává zaměstnancům jakýsi pocit bezpečí a ukazuje jim, že o svých problémech můžou otevřeně diskutovat.

Pokud říkáte, že z nich nebudou raketoví inženýři, kde tedy skončí?

Já vlastně musím říct, že nevím (smích). Tím, že je naše cílová skupina tak široká a každý klient je jiná osobnost, má jiné vzdělání, dovednosti a hendikep, je široká i škála jejich uplatnění. Můžou to být tedy lehké manuální práce, ale také vysoce kvalifikovaná práce v nadnárodní korporaci. Nechci podporovat stereotyp, kdy například lidé s Aspergerovým syndromem jsou vždy géniové. Situace ale někdy může být taková, že pouze potřebují pomoct se začleněním do pracovního kolektivu a s vytvořením ideálních pracovních podmínek. Často to třeba také bývají činnosti posbírané z více pozic, které jinak zbytečně dělají vysoce kvalifikovaní zaměstnanci.

Můžou se na vás obrátit i potencionální zaměstnavatelé?

Určitě ano a jsme za to velmi rádi. Už jsme si v Brně vybudovali takovou pozici, že se nám lidé sami ozývají a mají v nás důvěru. Jsme schopni jim pomoci se začátkem a trochu se v problematice zorientovat. Vytipujeme společně pracovní pozice, na kterou by se daný člověk hodil, nebo vytvoříme úplně nové pracovní místo.

Kolika lidem ročně pomůžete?

Počet klientů se ročně blíží ke dvěma stovkám. Kvůli covidu bylo číslo o něco nižší. Úspěšnost se pak pohybuje mezi třiceti až čtyřiceti procenty, což se může zdát jako málo, ale s ohledem na naši cílovou skupinu a náročnost práce to považujeme za velmi dobré.

Pandemie pomalu ustupuje do pozadí. Přibývají s tím zájemci o vaše služby?

Ano, na přelomu roku jsme zaznamenali velkou vlnu zájmu. Vliv na to bude mít i to, že se někteří přes pandemii báli, nechtěli tu situaci řešit nebo to pro ně v tu dobu nebyla priorita. Teď už je ale vidět, že obavy jdou stranou a od listopadu je ten nárůst opravdu znatelný.

Co považujete za dosud největší úspěch, kterého organizace dosáhla?

Může to znít jako klišé, ale opravdu cítím, že největší úspěch je pro nás každý člověk, kterého se podaří zaměstnat a který se v budoucnu obejde bez naší podpory. Minulý týden jsem se zrovna dozvěděl o klientovi, se kterým jsme kdysi spolupracovali, pak jsme o něm dlouho neslyšeli a nyní jsem se od jeho šéfa dozvěděl, že tam pořád pracuje, jsou s ním velmi spokojení a vše šlape tak, jak má.

Může nějak pomoct i veřejnost?

Naši klienti často nemají dostatek sociálních kontaktů, což se jim skrze dobrovolníky snažíme suplovat v projektu Kámoš. To je tedy první možnost. Druhá možnost je finanční podpora přes sbírkový účet nebo platební bránu na webu. Přeci jenom jsme neziskovka, takže zde funguje závislost na určitých finančních zdrojích.

Ještě pořád jsme na začátku nového roku. Co letos plánujete nového?

Důležité téma je pro nás momentálně projekt Pracovně rehabilitačního střediska, na kterém spolupracujeme s Asociací pracovní rehabilitace České republiky. V jeho rámci zatím vznikla tři pilotní rehabilitační střediska, jedno v Brně, v Pardubicích a Chomutově, a nyní zjišťujeme, jaký způsobem by se mohla podílet na procesu pracovní rehabilitace. Tu má u nás standardně ve svojí režii Úřad práce. Na Západě úřadům pomáhají s poskytováním služeb ještě servisní organizace. Tak jsme se tam inspirovali a teď se tento model a myšlenku snažíme přenést do tuzemska.