Exkluzivně pro Brňana: Lucie Kotková

„Pokud se nemáme na co těšit, život ztrácí smysl.“

  • Foto

    archiv Lucie Kotkové

Jak zvládnout současnou situaci, kdy zatím nevidíme „světlo na konci tunelu“, jak se poprat s distanční výukou i se stresem, který dnešní doba přináší, poradí brněnská dětská psycholožka a terapeutka Lucie Kotková. „Často se obavy a stres týkají něčeho, co má přijít v budoucnu. Spíše než aktuální hrozbě čelíme představě o něčem hrozném, která se ale děje jen v naší hlavě. Zaměřením na to, co se děje tady a teď, se nám může ulevit,“ říká.

S jakými problémy se na vás rodiče v této době nejčastěji obracejí?
Nepřijde mi, že by ty problémy byly výrazně jiné než dříve, spíše se zvyšuje intenzita potíží, které se u dětí objevují. Úzkostné a depresivní děti byly i před pandemií, teď je jich asi víc a cítí se hůř. A navíc uplynulý rok výrazně prověřil vztahy v rodinách, a tak se na mě bohužel víc obracejí i rodiče, kteří se rozcházejí a chtějí to dětem vysvětlit nebo nějak ulehčit. 

Kdybyste měla porovnat, co rodiče a děti nejvíc trápilo před rokem na začátku pandemie a nyní – co se změnilo?
Situace je určitě jiná a děti to vnímají. Loni jsme byli pandemií především zaskočeni a v popředí našich pocitů byl strach, teď na nás spíš doléhá únava a vyčerpání. Na začátku
pandemie to pro děti (zejména ty malé) mělo i nádech určitého dobrodružství (kdo z nás jako dítě nesnil o tom, že budou dva roky prázdnin nebo že vybouchne škola?), to už se teď ale okoukalo a děti vnímají hlavně to, co je na situaci náročné. Už pochopily, že chodit do školy není zas až taková hrůza. Loni jsme navzdory té velké neznámé také věřili tomu, že to nebude trvat dlouho, že zkrátka zatneme zuby, chvíli to vydržíme a bude dobře. Pospolitost mezi lidmi byla skvělá, pomáhala nám čelit strachu z něčeho nového a neznámého. Představovali jsme si, že našijeme roušky, zazpíváme si s Uhlířem a Svěrákem v televizi, zatleskáme zdravotníkům na balkonech a bude to během pár týdnů za námi a my to jednou budeme barvitě vyprávět pravnoučatům. Dneska už víme, že to tak není, pandemie trvá dlouhé měsíce a pořád nejsme „za vodou“. Všichni jsme unavení, chybí nám motivace to dál snášet, nikdo nám nedá jasnou vizi, co a kdy bude. Zvládnout stres či napětí, vybičovat organismus k tomu „vydržet“ jde jenom  krátkodobě,  na dlouhé trati prostě musíte zvolnit. A většina z nás už lapá po dechu. Navíc je společnost názorově velmi rozdělená a přenáší se to i na děti. Buď budu trapná, že roušku nechci, nebo budu trapná, když si ji nasadím, nic mezi tím.

Trpí kvůli současné situaci více dětí úzkostí?
Já to bohužel vnímám. Už rok slyším o strachu z toho, co bude, strachu, že mi někdo blízký onemocní nebo zemře, strachu, že už nic nebude jako dřív. A v poslední době poslouchám i o strachu, co bude pak. Jak to bude ve škole, jak to bude mezi kamarády. Děti jsou citlivé a hodně reagují i na obavy svých rodičů. Pokud už rok dítě vnímá, že jsou rodiče vystresovaní, vystrašení, stále sledují přírůstky nakažených a bojí se dojít i do obchodu, může to působit potíže i jemu. Ve výborné knize L. Cohena Jak zacházet s dětským strachem autor v úvodu popisuje fungování strachu na pokusu s kuřaty. Když se blíží jestřáb, kuřata, která nestihnou utéct, padnou a předstírají, že jsou mrtvá. Když jestřáb odletí a nebezpečí pomine, potřebuje vystrašené kuře nějakého odolnějšího jedince, který se ze stresové reakce oklepe dříve, vyskočí a začne si zase zobat. Podobně to funguje u dětí. Potřebují důvěřovat svému okolí a zejména rodiči, který pro ně symbolicky určuje, co je nebezpečné a kdy je možné si „v klidu zobat“.

Dá se říct, kdo toto období snáší nejhůře a proč?                                                                                                                                                                                                                            Na jedné straně to jsou určitě lidé, kterým chybí sociální kontakty, typicky senioři, o jejichž zdraví se bojíme, a proto je (v dobré víře) izolujeme. Na druhou stranu to špatně snášejí i lidé, kteří ten kontakt mají neustále a nemohou si od něj odpočinout a to jsou třeba právě rodiče s malými dětmi. Je náročné být teď pořád zavření doma, děti už se nudí, nemohou do školy ani školky, zavřené jsou dlouhodobě i volnočasové aktivity. Rodiče nemůžou dát děti babičce na hlídání a vyrazit na večeři nebo do kina, unavená máma na mateřské se nemůže odreagovat tím, že jde s kamarádkou na kafe a od dětí si na chvíli odpočine. Vnímám, že i na děti působí „ponorka“, sourozenci se hůře navzájem snášejí, děti jsou výbušnější, někdy i agresivnější. A velmi špatně samozřejmě situaci snášejí členové rodin, ve kterých nepanují dobré vztahy, kde je napětí i v „mírových časech“, protože tam se vztahy a konflikty ještě vyostřují. 

Pro rodiče i děti je náročná i distanční výuka. V čem vidíte největší úskalí distanční výuky a čemu by rodiče u dětí měli věnovat pozornost?
Distanční výuka klade obrovské nároky na samostatnost dětí, na jejich schopnost rozvrhnout si úkoly, zodpovědně je vyplnit a včas odevzdat. Při prezenční výuce má učitel dítě před očima, vidí, co dělá nebo nedělá, může zasáhnout, když někdo kouká z okna a nepracuje, nestíhá tempo nebo něčemu nerozumí. To se při distanční výuce ztrácí. Učitel nemá takovou možnost individuálně pomáhat dětem, které to potřebují. A pokud není k dispozici ani rodič, protože spousta rodičů musí chodit do práce (a úkoly kontroluje až večer) nebo má home office a nemůže být pořád u dítěte nebo má těch dětí několik a pozornost musí dělit, může se stát, že dítěti něco uteče. I u druhostupňových dětí a středoškoláků vnímám obtíže s organizací úkolů, které se jim často nahrnou a ten pocit „já nic nestíhám“ vytváří velký stres. Tudíž pokud jde o pomoc rodičů, děti často nepotřebují výrazněji pomáhat s konkrétními úkoly, spíše s tím si vše rozvrhnout, zorganizovat, říci, co je potřeba udělat teď a co stačí třeba až pozítří. Co si dítě může udělat samo, protože tomu rozumí a zvládá, a co je pro něj naopak těžší a rodiče k tomu potřebuje. Další úskalí vidím i v tom, že se učitelé s dětmi nepotkávají v běžném kontaktu. Učitel je zejména pro ty malé děti důležitá vztahová osoba, a pokud se například něco děje doma, mohou se učiteli svěřit, poradit se s ním. Když učitel s dětmi jen tak „tlachá“ o přestávce, odvádí vlastně výbornou diagnostickou práci ohledně psychického stavu dětí a může dítěti pomoci či upozornit rodiče, že se něco děje.

Je možné, že se dlouhodobá distanční výuka nějak projeví u dětí i v budoucnu? Může  například ovlivnit to, že budou hůře navazovat kamarádské vztahy?
Tohle se ukáže až s odstupem a jistě se na to zaměří řada výzkumů. Já bych ráda věřila tomu, že na většinu dětí dlouhodobý vliv mít nebude. Možná budou mít mezery ve školních znalostech, ale to buď doženou, nebo se třeba ukáže, že jsou české osnovy zbytečně podrobné a děti se bez detailních znalostí o čeledi brukvovitých nebo řekách v Mezopotámii v dalším životě vcelku dobře obejdou. Podobně chci věřit i tomu, že velká většina dětí nebude mít žádné výraznější potíže v sociálním kontaktu. Bojím se ale o děti, které už před pandemií měly v navazování vztahů a fungování v kolektivu problémy. Pro ty vlastně denní docházka do školy, komunikování s vrstevníky a učiteli, řešení různých sociálních situací fungovalo jako řekněme „otužování“. Děti musely pravidelně opouštět svou komfortní zónu a často čelit situacím, které jsou pro ně náročné. Právě tím pravidelným nácvikem ale rozvíjejí svoje sociální dovednosti. Co se stane, když se přestanete otužovat a pak po více než roce skočíte do studené vody? Takže dokud děti brblají, že už chtějí do školy a za kamarády, tolik o ně strach nemám. Zneklidňují mě spíš ty děti, které si spokojeně zalezly do brlohu k počítači a nic jim nechybí.

Dělají rodiče chybu, když se s dětmi o současné situaci nebaví, třeba proto, že sami neznají odpovědi na jejich otázky?                                                                                      K tomu, abych se s dítětem o něčem bavil, nepotřebuji být na všechno expert a znát odpovědi. Komunikace neslouží jen k získávání informací, ale i k budování vztahu. Mluvit s dětmi je velmi důležité. V jakékoli době, v jakémkoli věku. Naslouchat tomu, na co se ptají, a zkoušet hledat odpovědi společně. Povídat si o tom, co prožívají, zajímat se o jejich svět, vnímat jejich emoce a dávat jim prostor. A je důležité to dělat opravdu od malička. Často za mnou přicházejí vyděšení rodiče pubertálních dětí: „On s námi vůbec nemluví, já se ho na něco zeptám a on jen zabručí.“ V tomhle věku už se to dohání těžko. Pokud ale dítě bylo zvyklé, že se doma mluví, že si vyprávíme a komunikujeme, tak se jednoho krásného dne, až ho mimozemšťani vrátí zpět na naši planetu, opět rozmluví.

A co byste rodičům s dětmi poradila, aby současnou situaci dokázali lépe zvládnout?
V první řadě, aby na sebe nebyli tak přísní. Rodiče jsou často přesvědčeni o tom, že zajistit svým dětem klidné a šťastné dětství je jejich povinnost. A když se to nedaří, kladou si to za vinu. Jenže pokud jsem nebaštila netopýry z čínské tržnice, za tohle fakt nemůžu. Ano, pro nás všechny a pro naše děti to byl velmi náročný rok a ještě to náročné bude. Ale možná je to naopak posílí, protože se naučí, že život není snadný a někdy nám klade překážky, které je potřeba překonávat. Další věc, kterou můžou rodiče dělat, je trochu zvolnit v situacích, kdy už je toho na ně moc. Možná můžu jako rodič někde ubrat, nezkontrolovat každou stránku v potomkově sešitě, ošidit jarní úklid (stejně k nám nikdo nepřijde), místo kontaktu, který mě vyčerpává, se chvíli někde zavřít s knížkou. Najít si to, co mi dělá radost a dobíjí baterky, a dělat to bez výčitek, že bych se měla radši věnovat dětem nebo dělat něco užitečnějšího. A v rámci rodiny neopečovávat jen děti, ale také naše partnerské vztahy, protože i ty dostávají v tuhle dobu celkem slušně zabrat.

Z mnohých stran často slyšíme, že to musíme ještě vydržet – že už jde o skutečně poslední lockdown, ale pomyslné světlo na konci tunelu nevidíme. Proč je důležité mít jasnou vidinu a naději – co to dělá s naší psychikou, pokud toto „světlo na konci tunelu“ vidíme, či nikoli?
Důležité je věřit, že tam to světlo je, i když ho ještě nevidíme. Musíme prostě ještě chvilku jít a ono se objeví. Jedině tohle přesvědčení nám pomůže si v tom tunelu nesednout a nebrečet. Nebo možná chvíli brečet můžu, ale pak se musím zase zvednout a jít dopředu, jinak v tom tunelu umřu. Nestor dětské psychologie, profesor Matějček, řadil mezi základní psychické potřeby i potřebu otevřené budoucnosti. My bytostně potřebujeme mít perspektivu, věřit, že nás něco hezkého čeká, bez toho budeme psychicky strádat. Je jedno, jestli je nám pět, nebo devadesát pět. Pokud se nemáme na co těšit, život ztrácí smysl. Často chci na konci náročného sezení od klienta slyšet, na co se teď těší. Protože dokud se na něco těší, všechny potíže zvládne mnohem lépe.

Se stresem a asi i strachem a nejistotou vyplývající ze současné situace způsobené covidem se nepotýkají jen rodiče dětí, ale lidé napříč věkovými skupinami. Máte pro ně nějakou radu, jak stres a tyto obavy v každodenním životě lépe zvládnout?
Často se obavy a stres týkají něčeho, co má přijít v budoucnu. Spíše než aktuální hrozbě čelíme představě o něčem hrozném, která se ale děje jen v naší hlavě. Zaměřením na to, co se děje tady a teď, se nám může ulevit. V psychologii se dnes mluví o „mindfulness“ (všímavosti), schopnosti prožívat a vnímat to, co ke mně přichází zrovna tady a teď. Často máme tendenci dělat spoustu věcí najednou, spíše mimoděk, a nevnímat, co vlastně děláme. Nemůžu se dobře soustředit na několik věcí najednou. Když budu poslouchat dítě a u toho pročítat maily nebo koukat na Facebook, nebudu vnímat pořádně ani jedno. Stejně tak nám prožívání přítomnosti pomáhá mírnit stres z věcí, které není potřeba vyřešit teď. Můj úkol zrovna v tuhle chvíli totiž určitě není zvládnout pandemii, nepoložit firmu, udělat maturitu či cokoli dalšího, co mě může stresovat. Můj úkol je teď dodělat referát do školy, napsat konkrétní mail, uvařit dětem oběd. Za deset minut bude situace jiná a já budu mít jiné úkoly, ale to bude až za deset minut, není potřeba se tím nadměrně stresovat teď. A pak je to určitě o úhlu pohledu. Mám na mysli příměr o poloplné nebo poloprázdné sklenici. Nedávno mi jedna maminka  vyprávěla, jak její syn prohlásil, že „na světě už teď zůstaly jen ty hnusný věci“. Děti mají černobílé vidění světa a pomoci jim vnímat ty dobré, které nám zůstaly, je moc
důležité. Když teď půjdu na procházku do lesa (já ho mám naštěstí v katastru obce) a budu se koukat pořád jenom pod nohy, uvidím samé bláto (nebo opadanou kůru z kůrovcem sežraných stromů). Když se podívám nahoru, zjistím, že už svítí slunce a raší stromy. 

Zdroj: 
Brňan (ZAZ)